Možná II.

- 1 -

„Chiara Mai Hall, ať se hlásí na oddělení vyššího výzkumu! Opakuji..." ozvalo se z rozhlasu.

„Tak už asi budeš muset jít," uchechtla se moje kolegyně a kamarádka Laila. Právě jsem si sedla!

„Tak se uvidíme..." zamyslela jsem se. „Někdy pak," hodila jsem po ní úšklebek a zvedla se ze židle.

„Jasně, mám ti přinést pak na tvé oddělení tvůj nedojedený oběd?" zeptala se rychle.

„Jestli budeš tak hodná," usmála jsem se.

„Jasný," přikývla a já už pádila na oddělení vyššího výzkumu. Divný, na VV mě nikdy nevolali. To bude asi něco vážného, povzdechla jsem si.

Do oddělení VV se jede výtahem do čtyřicátého třetího patra, pak musíte jít dlouhou chodbou, až dorazíte k velkým vysouvacím dveřím. Vedle nich je číselný kód a čip na kartu.

Vytáhla jsem svou kartu s mým jménem a hnusnou fotkou a přitiskla ji k červenému světýlku. Dveře se s tichým pípnutím otevřely a já mohla vstoupit dovnitř.

„Dobrý den, slečno Hall," pozdravila mě postarší paní za pultem. Na sobě pouzdrové šaty, vysoké lodičky, brýle na očích, vlasy světlé blond sepnuté do elegantního drdolu. Připadala jsem si vedle ní jak největší šupák. Zrzavé vlasy jsem měla na všechny světové strany, i když jsem je měla v copu, šedé tričko s černými hvězdičkami už jsem měla přenošené, ale bylo to nejpohodlnější tričko, které jsem ve své skříni měla, roztrhané černé džíny a na tom všem bílý plášť, který tady musel nosit skoro každý.

„Dobrý den, Patricie, říkala jsem vám, že mi můžete říkat Chiaro," řekla jsem ji s úsměvem.

„Vždyť já vím, ale stejně si tím nejsem jistá. Váš otec by nebyl rád," strachovala se.

„Ale nebojte, nic mu neřeknu, a kdyby se to dozvěděl, všechno popřu," zasmála jsem se. Můj otec nebyl tak zlý a děsivý jako děda, ale i tak tady měl velký respekt.

„Tak dobře, Chiaro, pan Valentine, vás volá. Prý tam mají nějakého mladíka se schopnostmi. Chce, abyste se na to mrkla," řekla rychle a podala mi složku na výpisy a všechny postřehy o daném mladíkovi.

„Dobře, díky," zamávala jsem ji a už spěchala do haly.

Za neprůstřelným sklem jsem uviděla kluka asi v mém věku. Byl na lehátku přivázaný kolem paží, nohou a hlavy, aby se nemohl hýbat. Chudák, je mi ho tak moc líto! Pomyslela jsem si trpce.

„Chiaro, tady jsi," přispěchal ke mně starý pán s menší nadváhou, pleškou a znepokojující se grimasou na tváři.

„Dobrý den, pane Valentine, o co se jedná?" zeptala jsem se profesionálně. Chtěla bych jít domů!

„Eliot Sunny, osmnáct let, matka i otec zemřeli při autonehodě, bydlí u svého dědečka, sourozence neznáme, je agresivní egoistický blbeček," řekl hněvivě. Překvapeně jsem se na něj podívala. Nikdy jsem od pana Valentina neslyšela tolik urážlivých slov najednou.

„Copak vám udělal?" zeptala jsem se s úsměvem.

„Když jsem ho chtěl přivázat, kopl mě do toho nejcitlivějšího místa na světě," ztichl a já jen tak tak zadržela výbuch smíchu. To muselo bolet.

„To je mi líto," vysoukala jsem ze sebe a rozešla ke dveřím od místnosti, kde byl ten kluk.

„Doufám, že si povedete líp než já," povzdechl si naposled a opustil mě.

Tak fajn, řekla jsem si, ještě než jsem stiskla modré tlačítko na dveřích vedoucí k té zkáze.