Možná II.

- 4 -

Otráveně jsem si stáhla dolů černou úplou sukni, která se mi neustále vysoukávala nahoru, bílou halenkou s červenými růžičkami jsem si naposledy narovnala. To bude dneska ještě den, povzdechla jsem si.

Ještě jsem si rychle vzala černou kabelku a vyšla z domu. S našpulenými rty a s dalším otráveným pohledem jsem si uvědomila, že dneska jedu do práce s tátou.

„Počkejte na mě!" zakřičel za mnou Joachim.

„Kam myslíš, že jdeš?" zeptala jsem se, když se mnou vyrovnal krok k autu, ve kterém už určitě seděl táta a odpočítával sekundy našeho zpoždění.

„Adrien mě poprosil, jestli bych mu nepomohl spravit komp. Víš, jak jsem v tom dobrý," uchechtl se a křupl si prsty na rukou. Adrienovi bylo stejně asi jako mě, ale choval se stejně jako můj bratr, proto jsem se s ním ani nebavila.

„Fajn, ale nedělej žádné blbosti," povzdechla jsem si a projela mu rukou kudrnaté zrzavé vlasy. Protočil hnědými oči a rychle nastoupil vedle táty do limuzíny. Táta měl rád luxus.

Sedla jsem si naproti nim a upravila si vlasy v pleteném copu. Dneska jsem si připadala skoro jako Patricie, akorát ona vypadala elegantně a hezky, já vypadala jako bych všechno to oblečení a boty na podpatku měla na sobě poprvé.

„Dneska ti to sluší, Chiaro, ale na něco si zapomněla," řekl táta a natáhl přede mnou ruku jako bych mu za to měla dát peníze. Sukně mi byla tak úzká, že mě napadlo dokonce se na jeho ruku pozvracet, ale to by nebyl nejlepší nápad vzhledem k tomu, že by mě táta zabil.

„Na co?" pokrčila jsem nechápavě obočí. Joachim si vedle něho nenápadně odkašlal a ukázal na nos. S protočením očí jsem sundala z nosu piercing a podala ho tátovi.

„Děkuju, teď je to mnohem lepší," usmál se na mě táta jako by se mi chtěl vysmívat a dál si můj zlatý kroužek do kapsy u saka. Doufám, že mi ho vrátí.

S usmáním sama pro sebe jsem si představila, jak by asi táta vypadal s kroužkem v nose.

„Čemu se směješ?" zeptal se brácha a dloubl do mě.

„Ničemu," zasmála jsem se. Jen se na mě zamračil a dál se koukal z okna.

„Joachime, nezapomeň, že dneska ve dvě musíš být doma. Máma s tebou chce jít koupit ten oblek na večeři u Noanelových," připomněl táta.

„Tati," povzdechl si otráveně brácha.

„Chiaro, ty můžeš jít s nimi a koupit si nějaké slušné šaty," konstatoval a koukl na hodinky. „Philipe, mohl byste trochu zrychlit? Mám ještě důležitou schůzku," řekl táta netrpělivě řidiči.

„Jistě, pane," přikývl a dupl na plyn.

„Počkat, tati, ale já myslela, že tam jít nemusím," nakrčila jsem obočí. Nechtěla jsem tam jít, protože Noanelovi jsou ta nejnafrněnější rodina v tomhle státě a dost možná i světě. Navíc mají toho nejhoršího syna jako bonus k tomu.

„Ale jo, půjdeš, potkáš aspoň Erika," usmál se na mě brácha úlisně, věděl, že ho nesnáším. Vrátila jsem mu úsměv a kopla ho do nohy.

„Nechte toho. Chiaro, půjdeš tam a bez řečí," řekl táta přísně. Tátu jsem měla ráda, ale od té doby co zdědil firmu, byl pěkně k vzteku. Kdysi to byl takový pohodový táta, se kterým jsme s bráchou dělali neustále blbosti, nesnášel kravaty a už vůbec ne sedění ve firmě za velkým dubovým stolem. Teď kdybyste se na něj podívali, vůbec byste nevěřili, že je toho tenhle člověk schopen. Měl neustále špatnou náladu, košile s kravatou a sakem by nevyměnil za tepláky a obyčejné tričko ani doma a zasmát se něčemu co udělal Joachim? Ani nápad.

Trochu mě to mrzelo. Chyběl mi ten táta, ale nic jsem s tím nemohla dělat. Z části jsem ho chápala, že musel organizaci převzít, jinak by krachla nebo by ji převzali Noanelovi a to táta, i když nejdřív nechtěl, nechtěl dovolit. Takže jsme se s tím s Joachimem smířili. Aspoň z části.

Podívala jsem se na Joachima a zpátky na tátu. Nemůžu uvěřit, jak moc si jsou podobní, i když mají rozdílné oči i vlasy. Tak nějak jsem nechápala, proč máme s Joachimem zrzavé vlasy, když mají rodiče tmavě hnědé, táta až černé. Bylo to šílené. Ale oči jsem měla po tátovi modré a Joa zase hnědé po mámě. Byly jsme takový mix až na vlasy. Vzhledem k vlasům jsem si byla na devadesát devět procent jistá, že je Joachim vážně můj brácha. Potichu jsem se zasmála.

„Co je?" zamračil se na mě Joa. Zkratku Joa vymyslel bohužel Adrien, ale taky jsem ji používala. Jen v některých případech, ale přece.

„Nic nic," uchechtla jsem se.

„Že ty jsi mi něco načmárala na obličej?" ušklíbl se. „Tati! Mám něco na obličeji?" otočil se na tátu a vyhrnul si vlasy z čela.

„Nic tam nemáš," řekl táta a vrátil se k ťukání na mobilu. Už s ním prostě není sranda. Joa se naposledy na mě zamračil a vytáhl si z batohu čokoládu.

„Hele, dej mi," natáhla jsem k němu ruku a netrpělivě jsem ho pozorovala, jak si dává první kostičku do pusy.

„Za to jak se mi směješ? Tudle nudle," vzdálil se ode mě, co nejvíc, abych na tu hnědou mňamku nemohla dosáhnout a smál se mi.

„Ale no ták! Vždyť já jsem se ti nesmála, jen jsem nad něčím přemýšlela," protočila jsem očima a stále čekala.

„Ne, kup si vlastní," pokrčil rameny a mlaskl.

„Joachime!" zavrčela jsem na něj.

„Ano, Chiaro?" zasmál se. Když viděl, jak se na něj mračím, povzdechl si a dal si ruku na srdce. „Fajn, jsem schopen přistoupit na dohodu. Dám ti jednu řádku, až budeme v organizaci, když mi vysvětlíš, co ten smích znamenal," pokrčil rameny a dal si další dvě kostičky do pusy.

„Ale to už budeš mít celou čokoládu sežranou!" namítla jsem.

„No právě," přikývl a táta se uchechtl. Nemohla jsem uvěřit svým uším. Táta se právě usmál nad mým hašteřením s Joachimem. Usmála jsem se, přece jen není tenhle táta úplně ztracený.