Zachraň a buď zachráněn/ Snarry

{35}

Rozbitý. Přesně tak se toho rána Harry cítil. Litoval, že předstíral spánek a vyslechl si Severusova slova. Už předtím pro něj byla úloha v otcově hře těžká, ale teď se zdála být neúnosnou. Do včerejšího večera byl smířen s tím, že veškerou tíhu svých pocitů nese jen on sám. Jenomže tím, že se před Severusem ukázal v pravém světle, takový jaký opravdu je, ho do toho zbytečně zatáhl víc než bylo vhodné. Právě proto si od Lotty nechal přinést povzbuzující lektvar a vyrazil na vyučování. Nemohl už ani jeden den strávit v posteli, musel začít jednat. Do dnes se nezbavil viny za matčinu smrt a nehodlal mít na svědomí někoho dalšího. Bude ho to stát hodně sil, ale v téhle hře nenechá otce vyhrát.

Osmnáct párů očí se zvědavě a značně překvapeně upíralo na svého mentora. Harry však vyhledal pouze jedny, nápadně podobné jednomu muži, který ho již brzy měl začít nenávidět. Bodlo ho u srdce, když viděl směsici radosti a obav, jež se odrážela v Thomasových očích. Záhájil hodinu a přestože se držel, aby vše vypadalo tak jak má, myšlenky se toulaly za hranicemi Proelia ludo. Když hodina skončila ve třídě zůstal jediný student.

„Pane mentore! Jak se cítíte?”

„Dobře, děkuji. A taky děkuji za pomoc. Z toho bych se asi sám nedostal.”

„Není za co, pane. Zásluhu má stejně hlavně strýček.”

„Ovšem ty jsi naprosto správně vydedukoval mou nepřítomnost jako podezřelou a ještě jsi si vzpomněl na to, co jsem ti vyprávěl o lilii.”

Thomas se začervenal a plácl první hloupost, která ho napadla.

„Musíte mě přece dovést k vítězství.”

„Máš pravdu a proto se zítra uvidíme v aréně. Mimochodem, strýček má volné odpoledne?”

„Ano, pane. Dnes učí jen do oběda.”

„Děkuji, Thomasi. A teď už běž ať nepřijdeš pozdě na formule.”

Thomas se u dveří zarazil a otočil zpět na Harryho.

„Jsem rád, že jste zpátky, pane.”

„To já taky, Thomasi.”

Mladý mentor se v duchu proklínal, když mířil zpět do svého pokoje. Proč je ksakru na Thomase tak milý, když by potřeboval celou jeho rodinu od sebe odehnat? Musí se sebrat, aby to nepodělal i u Severuse. Je životně důležité ukázat své staré já. Ruce se mu třásly, když házel letax do krbu a vyslovoval adresu Snapeova kabinetu. S čím však nepočítal byla slabost, která se při vystupování z krbu ohlásila. Na malý okamžik se mu zatmělo před očima a nejspíš by skončil na zemi, nebýt silných paží, které ho zachytily.

„Harry?!”

Ač nechtěl, zvedl zrak a utápěl se v hloubce Seveusových očí. Červeň se mu nahnala do tváří, srdce bušilo jako o závod a jeho předsevzetí být chladný a arogantní bylo tytam.

„Tak takhle jsem si své poděkování zrovna nepředstavoval.”

Narovnal se a značně mu vadilo, když paže z jeho těla zmizely. V tu chvíli netoužil po ničem jiném, než se schovat do Severusovy náruče a zapomenout na okolní svět.

„Co tady děláš? Měl bys být v posteli! Ještě včera jsi byl mimo!”

„Nebyl. Už pár dní mi je mnohem lépe, jen jsem usnul vždy dřív než jsi přišel. Ale už mi je dobře, jen jsem asi neměl hned používat krb.”

Harry se uchechtl a Snape se na něj díval, před kterým se jeho studenti zpravidla třásli.

„To pořád nevysvětluje co děláš tady.”

„Přišel jsem ti poděkovat za péči a rozloučit se. Nejen s Daisy, ale i s tebou. Vzhledem k tomu, že se zdá, že zanedbávám své mentorské povinnosti, mi bylo zakázáno opouštět budovu školy.”

Severusova tvář se na malý okamžik zachmuřila, ale vzápětí nasadil nečitelný výraz.

„Jistě, tomu rozumím.”

Otočil se a vedl mladého mentora do rezervace. Naposledy.