Barevná zóna ✔

26. Okolo hořícího kříže 🟢

Ahoj lidi,

trochu netradičně Vám cpu svůj koment sem nahoru. Ale mám takový pocit, že bych asi měla. 

Musím říct, že takhle zápornou postavu jsem nepsala od doby, kdy jsem vymýšlela vraždu v Ankaře a Johna Humphreyho pár let zpátky v příběhu Náš malý svět (Pro ty, komu by se to podařilo dohledat: "Ano, stydím se za svou jazykovou úroveň z té doby, děkuji za optání."). Takže apeluji na VŠECHNY, aby to nebrali až tak vážně, hlavně se s ničím neztotožňovali a už vůbec kapitolu nepojímali jako něco, co by mělo být nahlášeno. Jedná se čistě o kapitolu sloužící k "relaxačním" účelům a neklade si za cíl jakkoli měnit názory čtenářů.

Děkuji za pozornost,

TheLookbyLucy

Jeffrey

Léto 1950, Montgomery, Alabama

Montgomery bylo město pro lidi, kteří rádi na venkovním teploměru vidí vysokou rudou čárku, kterým nevadí tekoucí pot po tvářích a neustálé nošení klobouků chránících před sluncem. Jeff, jak všichni Jeffreymu Lowellovi říkali, mezi ně ale nepatřil. Neměl rád slova svého otce, movitého majitele továrny na boty, že gentlemani si sako nikdy nesundávají, a během obchodních schůzek ve vysokých patrových budovách, kam vždy, protože to bylo podle jeho otce dobré na srdce, chodívali i se starším bratrem pěšky po schodech, nemyslel nikdy na nic jiného, než na to, jak zoufale si potřebuje povolit kravatu a zbavit se saka. Jednání se však častokrát protáhla do pozdního odpoledne a ani stmívání nepřineslo zasloužený chlad.

Stejnětak tomu bylo toho červencového horkého dne v Pelhamově ulici. Větrák postavený u okna jen povlával se žaluzií, zatímco se jeho otec a bratr snažili vyjednat kontrakt s majitelem obchodního řetězce vyvážejícího do Atlanty. On sám se zmohl jen na pozdrav a pak se odsunul do nejbližší kožené sedačky.

Ten den však, jakoby jeho bratr i otec byli odsouzeni k nezdaru, překřikovali jeden druhého, ale dohody se jim dosáhnout nepodařilo. Když se pak otec už značně rozčarovaný otočil na Jeffa a ten mlčel, zavelel k odchodu.

„Oba dva jste břídilové... Jak já k tomu přijdu, mít doma takovýhle nemehla," vykřikoval nadávky s každým dalším schodem přes čtyři patra. Avšak ani u vozu se nezdál býti uspokojen. „Jamesi do auta. Tohle nemehlo půjde domů pěšky."

„Ale otče, vždyť je to hodina cesty!"

„Aspoň budeš mít čas nad sebou zapřemýšlet," nastartoval a v další zatáčce byl Jeffův odvoz pryč.

Netušil, na kterou stranu jít, a tak šel podél silnice, tak jak si to pamatoval z okénka automobilu. Když se však obloha začala indigově zbarvovat a on se teprve ocitl v centru města, napadlo jej si zkrátit cestu přes úzkou uličku vedoucí mezi restauracemi a obchody. Sundal si sako a přeběhl přes silnici do neosvětlené škvíry.

Zpočátku byl svým nápadem potěšen, sem tam zahlédl mezerou mezi domy projíždějící automobily, a tak věděl, kde se nachází. Pak však nejspíš špatně odbočil, a když se snažil vrátit, všiml si dvou tmou zahalených postav před ním. Znovu se otočil v naději, že jej neviděli. To se ale spletl.

„Co tu pohledáváš?" ozvalo se za ním.

Rychle se snažil vymyslet, kudy utéct. Žádnou odbočku ale před sebou neviděl. „Ztratil jsem se a hledám cestu."

A kam přesně?" muži se přiblížili.

„Eastchase by pro začátek stačilo," zavolal.

„Tak Eastchase," opakoval po něm muž. Když přišli blíž a Jeff jim konečně viděl do tváří, poznal, že jsou oba afroameričané. To bylo však jediné, čeho si stačil všimnout, než mu starší z mužů uštědřil ránu do nosu.