Barevná zóna ✔

10. Ohledně včerejší noci

Joshua

Joshua - pevně svírající volant Lucasova žlutého taxíku s odchlipující se značkou 59X2 131 - se zoufale snažil prohlédnout mlžný déšť na silnici za montgomerským severním mostem. Mraky se nad Alabamou vyskytovaly zřídka a on se stále pokoušel sám sebe přesvědčit, že nic jako zlé znamení neexistuje, že se Bůh nesnaží jejich cestu do Annistonu překazit, že odjet před svítáním s Penelope z města nebylo unáhlené rozhodnutí.

„Zastav," vyhrkla už rozespalá plavovláska, když se před nimi vynořil dřevěný pruh zátarasy. „Musíme to objet," a Joshua, ač mu hlavou opět proběhly pochybnosti, jen pohnul řadící pákou a s rachotem motoru odbočil na lesní cestu. Déšť však ani po další půlhodině neustával a po dlouhé době mezi stíny vysokých dubů Josh ztratil schopnost najít cestu ven.

„Měli bychom zastavit," zašeptala Penny.

„Tady?" vyhrkl Joshua. „Nemůžeme zůstat v lese, Penny. Ne v tomhle počasí. Co když na auto spadne strom?"

„Tak se alespoň vraťme na začátek lesa. Ráno za světla cestu jistě najdeme,"

Joshuova odhodlanost dostat se do svítání do Annistonu jej ještě dlouhou chvíli pronásledovala, ale boj s pravdou řečenou Pennyinými ústy prohrála, a tak se žlutý vůz Joshova kamaráda pomalu sunul zpět pár desítek kilometrů od montgomerských hranic. Až tam, uprostřed ničeho, obklopeni loukami a zablácenou cestou, utichl motor a napjatý Josh zklamaně pozoroval dešťové kapky stékající po okenním sklu.

„Nedělej si s tím starosti. Je to jen déšť."

„Já vím," svěsil hlavu. „Já jen-."

„Máš obavy," ucítil Penelopinu bledou dlaň na své tváři. „Já vím. Třeseš se od chvíle, kdy jsme vyjeli od brány."

Chtěl se vůči Pennyiným slovům ohradit, ale ona jej nenechala. „Také se bojím. Rodiče moc často nenavštěvuji. Netrávila jsem u nich ani letošní Vánoce a teď-."

„Přivedeš domů ukázat černocha?" nakrčil starostlivě obočí.

Ji však Joshuova poznámka nevyvedla z míry a jen klidně zopakovala: „Přivedu domů ukázat černocha." Na Penelopině vybledlé tváři kreslil ve světle blesků zjevujících se na obzoru stín plavý vlas a ona si jej nemotorně zastrčila za ucho. „No a co? Miluji tě. Miluji to, co je na povrchu, stejně tak, jako miluji to, co je uvnitř. Ale ano i přesto mám strach," zvýšila hlas.

„Z čeho?"

„z toho, aby tahle návštěva... Aby jejich slova neublížila tobě."

Na Joshuově tváři se začal kouzlit široký úsměv, kterého si Penny okamžitě všimla, a dloubla do něj loktem. „Nevím, co ti na tom přijde k smíchu."

„Já nevím..." zasnil se Joshua, kterému v temných očích zazářily drobounké jiskřičky, „asi, že jsem tohle ještě nikdy nezažil. Nikdy se nikdo nestaral o to, co cítím."

Penelope přemístila své prsty na Joshovu dlaň a pevně ji sevřela. „Budeš si asi muset zvykat, protože mě se jen tak nezbavíš."

Otočil se k plavovlásce a zahleděl se do křišťálových odlesků jejích očí. Přitáhl ji k sobě a přitiskl své rty k jejím. Pomalu ji začal líbat. Cítil teplo sálající z plavovlásčiných úst a hřmot v dálce přerušilo pravidelné pulzování Penelopina srdce. A v tu chvíli, uprostřed neznáma mezi zamlženými okenicemi oprýskaného taxíku, ji zatoužil mít.

Martha

Za okny panovala temná noc a dvacetileté dívce, která se zoufale snažila usnout, stékal pot po tvářích. Nemyslela na nic jiného, než na otevřené okno a sklenici vody, ale všudypřítomní komáři a otec v ložnici vedle kuchyně jí nedovolovali se své zoufalé tužbě poddat. Až příliš se bála toho hrubiánského starce probudit a až příliš jí chyběla jistota v podobě svého staršího bratra.