Barevná zóna ✔

3. Popelka z bělošské čtvrti

Joshua

Postávali právě s Lucasem a Wallym u nákladního vozu v v Oak street. Na dohled od tří černošských mužů nespatřovali nic, co by jen vzdáleně připomínalo špinavé chatrče, do nichž se každý večer vraceli. Kolem dokola je obklopovala jen nízká bílá stavení. Takhle nějak si Joshua vždy představoval dokonalý život.

Wallace vytáhl z kapsy tři cigarety, nejprve podal jednu Lucasovi a pak kývl na Joshe, který jen zakroutil hlavou. Třetí si vložil do úst a zapálil. Od ranních hodin stěhovali z domu veškerý nábytek, od skříní, nádobí, až po staré časopisy a před svým odchodem se chtěli alespoň trochu nadýchat čerstvého vzduchu a užít si poledního slunce.

„Co Martha?" vyhrknul provokativně Wally směrem k Lucasovi.

„Jak to mám vědět. Myslete si co chcete, ale já mu do sestry nedělám."

„To je pravda. Sotva jí vidíš, tak jsi jako vyměněnej. Musíš se trochu osmělit brácho, nebo ti všechny hezký holky utečou."

„Hele, jestli si chceš něco začít s Marthou, tak fajn. Seš fajn chlap, známe se od dětství a já si k ní upřímně nedokážu představit nikoho lepšího. Ale jestli jí zlomíš srdce, tak přísahám, že ti nakopu..."

„Hele, to je kočka!" přerušil jej o kus vyšší přítel s hladce oholenou hlavou.

Joshua se otočil a v tu chvíli opět pohlédl na drobnou dívku z Magazine parku. Světlé vlasy jí ve vlnách splývaly na ramena a její postavu zakrývaly bílé letní šaty. Z jednu ruku vedla malou holčičku s hnědými vlásky a v druhé svírala síťovanou nákupní tašku a vodítko s bernardýnem. Její zrak padl na partičku kamarádů a okamžitě dítěti stiskla ručku a zrychlila chůzi. Po chodníku se přitom rozléhal klapot podpatků.

Wally se šibalsky usmál a zapískal. Jeho hvízdání se kromě blondýnky však dostalo i k jejímu psovi, ten se na ono laciné zahvízdání rozeběhl a táhnul ženu po chodníku za sebou. „Lincolne! Lincolne!" zastav, křičela a zakopávala křečovitě svírajíc vodítko a těžký nákup. Pak jej však vyděsil projíždějící motocykl a zůstal stát na druhé straně.

„Ty jsi idiot!" smál se Lucas, „co kdyby ten pes běžel k nám? Taky by na nás mohla zavolat policajty. Pojďte rychle pryč, ať z toho nemáme problémy."

Josh je však v tu chvíli již nevnímal. Jeho pohled spočinul na tmavovlasém dítěti uprostřed silnice a červeném kadylaku pár metrů od něj. Neváhal ani vteřinu, rozběhl se a popadl dítě. Když se mu do uší vedral zvuk přibržďujícího vozu, již ležel na krajnici s copatým děvčátkem na hrudi. Postavil ji na zem, těžce se zvedl a sáhl si na krvavý šrám na čele. Utřel krev do kalhot, poté si kleknul k tomu malému človíčkovi, který mu svýma oříškovýma očima připomínal Joshovu nejmladší sestřičku Ivy. „Jsi v pořádku?"

Dívenka otřeseně kývala hlavou.

„A Vy?" ozval se mu nad hlavou mateřský tón.

Vstal a v tu chvíli se jejich oči podruhé střetly. Černošský muž z chudinské čtvrti, který pokládal práci a poklidný rodinný bělošský život za Americký sen, kterého kvůli své pleti nikdy nebude moci dosáhnout a běloška, pro níž bílý dům se zahradou znamenal vězení.

„My dva už jsme se přeci viděli," uvědomila si. Její zářivě modré oči si jej zvědavě přeměřovaly a plné rty, jež se při úsměvu ztrácely do úzké čáry tvořily drobné ďolíčky na bělostných tvářích. Na tom úsměvu však spatřoval i smutek a vynucenost.

Pak si všimla ranky na Joshuově čele. „Musíte si to nechat ošetřit."

„Ale to nic není."