Barevná zóna ✔

11. Otče, musíme si promluvit

Penelope

Anniston, město nedýchatelného horkého vzduchu pod zašedlou oblohou, město cihel a vůně benzínu, město Penelopina dětství. Nemohla říct, že se sem vrací ráda. Všechno v Annistonu jí vždy připadalo tak moc cizí. Všechno kromě jediné osoby, která sem zapadala stejně málo jako Penelope, všechno kromě jejího staršího bratra Andrewa.

„Mám jít s tebou?" nabídl se s ještě stále jiskřivýma očima , jež dle Penelopina mínění měla na svědomí včerejší noc, Joshua.

„Ne, to je v pohodě," políbila jej letmo na tvář. Sáhla do kapsy u hnědého svetru a vytáhla pětidolarovku.

„Na gáži za odvoz je to trochu málo, nemyslíš?" zasmál se jejímu gestu tmavý muž na sedačce vedle ní.

„Hmmm... Vtipné!" vrazila mu bankovku. „To je na květiny pro mou matku. Za půl hodiny mě přijeď vyzvednout. A pamatuj si," dodala už zpola stojící na chodníku, „růžemi nikdy nic nezkazíš."

Ještě naposledy se na něj ohlédla nad vysokými schody u širokých prosklených dveří do kancelářské budovy, a pak už blondýnka zamířila s hlavou plnou vzpomínek k recepčnímu pultu. Před sebou jasně viděla, jak jako malá holčička musela obejít dřevěný obloukový stůl, aby ji starý pan Beckett viděl. Spousta se toho však od té doby změnila a i ona už nemusela stát na špičkách, aby si z talířku na recepci vzala karamelku.

Stěny v hale už nepokrývaly světle zelené pruhy třicátých let, nýbrž dřevěné obložení se světle modrou výplní uprostřed masivních dubových čtverců a dříve nevzhledné černé koberce nahradil mramor. A ani starého Becketta už na svém místě nenašla.

„Dobrý den," přistoupila k vysoké tmavovlasé ženě na recepci, "hledám Andrewa Sullivana."

Ta ani nevzhlédla od kalendáře, do nějž cosi zapisovala, a ukázala na rozevřenou knihu s provázkem přidělanou propiskou: „Tady se podepište. Čas odchodu a příchodu a tak."

„Dobře," přikývla trochu nejistě Penny a začala vyplňovat, když za sebou zaslechla důvěrně známý hlas. „Takže on chce vrátit peníze?"

„Buď mu prý vrátíme peníze, nebo chce vypracovat nové vyúčtování."

„Náš klient, náš pán, ale copak jsme v době sestavování mohli vědět, že se budou měnit sazby?"

„A co s tím tedy máme dělat, šéfe?"

Otočila se a její zrak dopadl na malého otylého muže s dobráckou, avšak momentálně znepokojenou tváří, který právě mluvil se svým o dost vyšším a štíhlejším podřízeným.

„Buď zaplatí znovu obvyklou cenu, nebo ať táhne. Tohle je účtárna, ne dobročinný ústav, aby se vracely peníze, které se už beztak přerozdělily."

Pak si i on všimnul jí a s otevřenou pusou dokořán zamumlal. „Snad už je Vám všechno jas..." Andrewův překvapený výraz okamžitě donutil jeho sestru k širokému úsměvu. „Malá Penny."

„Tak mi už hodně dlouho nikdo neřekl." Penny stekla po tváři slza dojetí. Vzápětí se neudržela a vběhla svému bratrovi do náručí a její hlava spočinula na jeho rameni.

„Ani se nedivím, docela jsi nám za tu dobu, co jsme se neviděli, vyrostla," pustil ji a jeho zářivě zelené oči zkoumaly každý detail své mladší sestry. „Jak je to dlouho? Rok?"

„Už dva," opravila jej.

„Ano, asi to už tak bude. Moc mě mrzí, že jsem se na Nový rok nemohl zastavit doma, abych tě viděl, ale to víš, práce," s předstíraným přísným pohledem si upravil růžovou kravatu s firemním logem. „pojď, půjdeme ke mně do kanceláře," chytil Penelopinu ruku a táhl ji za sebou po schodech vyhýbajíc se procházejícím lidem v oblecích a upnutých kostýmech, vedle kterých si Penny ve vytahaném svetru a černé rozšířené sukni připadala jako z jiného světa.