Barevná zóna ✔

20. Tajné návštěvy Marcy 🟡

Wallace

Léto 1956, Montgomery, Alabama

Wally Nixon nebyl nikdy vzorným bratrem, synem ani přítelem. Nesnažil se zapůsobit, nesnažil se změnit. Nikdy nepřemýšlel nad změnou... nikdy jej nenapadlo, že by jej změna mohla zničit...

„Na tu paní jsi neměl pískat," zklamaně se na něj obořil Lucas, když jej v příjemně teplém červnovém ránu vezl do bělošské čtvrti.

„Co se stalo včera, je včera. Dnes je dnes. Mohl by sis najít jinou průpovídku?" odbyl řidiče taxíku Wally. „Navíc si myslím, že jsem tím Joshovi prokázal službu. Už je na čase, aby se taky trochu uvolnil."

„Ty, Joshovi?" podivil se Lucas, když zastavili ve Woodly Road. „Nebýt Joshe, tak ten bourák tu holku přejel. A kvůli komu?" vyzývavě se jej otázal Lucas.

„Přece jsem nemohl vědět, že to děcko vběhne do silnice, kámo," vystoupil a než práskl dveřmi, oznámil, že jej nemá po práci vyzvedávat.

Pak se vydal kolem rozlehlých staveb z cihel a světle hnědých panelů k tomu s číslem třicet devět. Do tohoto domu šel dnes pracovat poprvé. Jeho práce však byla většinou stejná. Od čištění bazénu se hravě zvládl přesunout do postele paní domu. Nestávalo se příliš často, aby se za celou dobu práce setkal jedinkrát s manželem. Ti bývali až příliš zavaleni prací a oproti němu, s výškou téměř dva deset a s atletickou postavou, i staří a obtloustlí.

Nejinak tomu bylo i ten den. Zazvonil na dveře a přišla mu otevřít žena se světle hnědými vlasy, opálenou pletí a slušnými čtyřkami zahalenými v jednodílných červených plavkách. „Jdete pozdě," oznámila mu povýšeně.

„A klidně můžu i později odejít," zavtipkoval, ale ona se tentokrát nechytila hned na první pokus. Namísto toho mu vrazila do ruky klíče od kůlny, a zatímco se snažil sestrojit síto, ona si zakryla oči brýlemi a hlavu slaměným kloboukem a s jedním pokrčeným kolenem nehnutě spočinula na lehátku.

Stejně tak jako jeho první návštěva, utekla tak i druhá a o pár dní později i ta třetí a Wallace pokaždé přemýšlel, jak onu krásnou ženu zaujmout. Sundal si tričko, začal si broukat, někdy dokonce přestal pracovat a jen na ní zíral a čekal, že mu něco řekne. Ona se na něj však zjevně vůbec nedívala. Už nešlo jen o zábavu, byla to pro něj výzva. Něco bez čeho nechtěl opustit rozlehlou terasu ukrytou mezi keři citrusů a fíků.

Když na ni poprvé promluvil, už mu nezáleželo na tom, zda jej z domu vyhodí. Prostě nechtěl odejít bez toho, aby zkusil všechno. „Nenudí Vás žít tu takhle sama?"

Paní domu jeho otázka však nikterak neurazila. Namísto toho mu položila vlastní: „Nenudí Vás dělat každý den tu samou práci?"

„Trochu. Ale mohl jsem dopadnout hůř," usmál se.

Na ta slova už ona nic neřekla. Jen se dál slunila, jakoby byl vzduch, jako by byl psem, který žebrá o jídlo a ona právě strčila do úst poslední kus. Wallacův poslední pokus jej odradil od jakékoli snahy. Vlastně si začínal myslet, že konečně narazil na po uši zamilovanou ženušku, které nevadí se starat jen o svůj vzhled a obvod pasu. Pak přišel den, kdy lehátko zůstalo prázdné. Ten den jej paní domu zavedla k bazénu a vrátila se zpět do domu. Zvědavost brzy zvítězila nad profesionalitou a on předstíral, že jde do kůlny pro síto a namísto toho se shrbený vrátil k bazénu a tam, pod oknem mezi žlutými tulipány, naslouchal hovoru uvnitř domu.

„Tak jakpak se ta coura jmenuje?" žena se očividně zdála být rozrušená.

„A co uděláš, když ti to řeknu? Půjdeš za ní?" Wally jasně rozpoznal hlas zhruba třicetiletého muže.