Barevná zóna ✔

5. Protože i já se zamiloval

Joshua

Znovu šetřil a střádal každou penci, jen už je neukládal do kredence s odlupující se tapetou. Při dalším zklamání z prázdného hrníčku by dokázal svého otce zabít, tím si byl jist. Obzvlášť dnes, kdy Martha slavila své dvacáté první narozeniny, chtěl prožít perfektní den. O nic jiného nestál.

Z kuchyně už od rána vonělo nakládané maso a sladký závan citrónového koláče. Právě takový, jaký Martha už jako malé děvčátko milovala. Do sebemenší oslavy se v černošské čtvrti vždy zapojila celá komunita, šňůry na prádlo natáhnuté od domku k domku, od okna k oknu se vyzdobily lampiony, a ač se ještě ráno často nevědělo, komu z dvoustovky obyvatel se dostalo cti zase o rok zestárnout, tak večer, když se rozezněla hudba a zpívaly se staré, rychlé a vášnivé písně, se každý sešel u dobrého jídla a tance, aby si promluvil o tom, co se v jeho životě událo a jak si pamatuje na to malé děvčátko či chlapce, které se v ten večer stalo opět o rok starší a rozumnější, či v případě Marthy, krásnější.

„Joshi," přemlouvala jej od rána, „co kdybys dnes nikam nešel. Byli bychom celý den spolu, jako rodina. Ani matka dnes nepracuje," kývla směrem ke starší ženě stojící s pár dalšími postaršími dámami kolem sporáku, která si pro přivydělání nosila domů špinavé cejchy.

„Martho, víš že to nejde. Do šesti jsem doma, slibuju," zakousl se do kousku chleba a už si bral u dveří hnědé oprýskané sáčko, když se k němu přitočila a šibalsky zašeptala: „Mohl bys sebou přivést tu krásnou dívku, kvůli které v noci nespíš."

„Co to..."

„Jen si nemysli, viděla jsem, kolik pozornosti jsi věnoval sborovému zpěvu. A přeji ti to bratříčku."

Joshua se bál vkročit do bílého domku v Oak street. Nechtěl se znovu střetnout s mužem, jehož Penelope Parrishová nazývala svým manželem. Nechtěl opět zažít ten nenávistný pohled zapříčiněný jen a jen barvou Joshuovy kůže. Když však celý den poslouchal Lucasovy tlachy o vhodném dárku pro Marthu a nejistě přešlapování z místa na místo, začal i on sám uvažovat o troše sebeobětování a vsadil všechno na jednu kartu, tou kartou byla srdcová sedma.

„Víš, z taxíku mi sice dřív kapalo dost peněz, ale od začátku stávky, co vozím každýho bratra prakticky zadarmo a jsem rád za každou sobotu strávenou stěhováním nábytku nějaký tlustý báby, si prostě tolik nevydělávám. Jasně, že bych jí nejradši koupil stříbrný náušnice, takový ty velký se zeleným nebo hnědým kamenem. Hněděj by jí šel k očím..."

„Můžeš už prosím tě na chvíli zmlknout. Vždyť jsi jí ani neřekl, že jí chceš," spražil jej pohledem Wally.

„Myslím, že zelená bude lepší," poplácal jej po zádech Joshua. Martha miluje zelenou. A jestli chceš, tak ti můžu nějakej ten dolar přispět."

„Vážně?"

„Vážně, ale budu za to něco chtít."

„Cokoli brácho."

„Doděláte to tu sami," kývl směrem k dodávce. Jeho myšlenky už však patřily příliš pohublé a samotou sužované ženě uprostřed Oak street. Notnou chvíli míjel stále ty stejné ulice. Spořádaní lidé se mu většinou vyhýbali, ale jeho stejně neodradili a díval se do každé z těch opovrhujících tváří, zda nespatří drobnou blondýnku s křišťálově modrýma očima.

Zarazil se až u domu s číslem dvě. Před domem nestál vůz a tak se opovážil přistoupit k hlavním dveřím a zazvonit. Vevnitř okamžitě začal štěkat velký bernardýn. „Lincolne! No tak, Lincolne! Buď už zticha!" Kroky se rychle blížily k němu. Pak cvaknul zámek.