Barevná zóna ✔

16. Udělal bys to, Joshi?

Penelope

Nebe nad Západní branou se při večerním stmívání zbarvovalo odstíny krve. Nejspíš se jednalo jen o předzvěst zítřejšího deště, ale i přesto ona zvláštní načernalá zář červánkových mraků donutila Penelope zastavit a starostlivě pohlédnout na oblohu.

Ťukala na dům Rossových, ale nikdo neotvíral, chodila po sousedství a doufala, že jej najde nebo jí alespoň někdo řekne, proč nejsou Rossovi doma. Ale ono výhružné nebe jakoby každého drželo za okny chudinských stavení. Před pár dny přátelští lidé na ni v tu chvíli zahlíželi zpoza záclon, jakoby věděli něco, o čemž ona malá rozrušená blondýnka neměla ani ponětí.

Když pak opouštěla chudinskou čtvrť a její rozbolavělá chodidla se ubírala k River road a molu po pravé straně silnice, byla si již téměř jistá, že právě tam jej najde. Netušila však, jak by se měla zachovat, co říct, zda se má tisíckrát omluvit a odprošovat Joshe na kolenou, zda jen provinile nemlčet, zda mu skočit do náručí. Těch otázek se kolem ní pohybovala spousta, ale v žádné z nich nenalezla jednoznačnou odpověď.

Říční vánek cuchal u břehu rostoucí rákos, ale ona jej sotva cítila. Začínalo se stmívat, ale přesto si neuvědomovala čas. Neuměla pojmenovat své pocity z té chvíle, nikdy se neuchylovala k unáhleným rozhodnutím. Nikdy, dokud nepotkala Joshuu Rosse. Ale také nikomu tak nezlomila srdce.

Seběhla k vysoké duté vrbě na okraji svahu a rukou se dotkla popraskané kůry. Před ní se rozprostřela úzká cestička mezi mokřady končící oblázkovou pláží. A tam, kde se voda tříštila o kameny, stálo ztrouchnivělé molo s vysokou stavbou s rozbitými okny a propadlým stropem. Pomalu a opatrně sestoupila níž, stále se rozhlížejíc po Joshovi. Jediné, co však zahlédla byl na kamenech sedící pár. Černošský mladík se svou dívkou. Hleděli do vln, a ač si jistě něco šeptali, stála od nich až příliš daleko, než aby pochytila slůvko.

„Promiňte?" zavolala přes poryvy podzimního ledového vzduchu a stáhla si rukávy svetru přes prsty. „Neviděli jste tady..." ani jeden z nich si Penelope nevšiml, ale jí se naskytl pohled na dívčinu tvář. Byla to jedna z dívek tancujících kolem ohně na Marthyině oslavě narozenin. „Kdyby chtěla, aby ses k ní vrátil. Udělal bys to?"

„Já..." chystal se jí odpovědět muž, když v něm Penny po hlase poznala Joshe.

„Udělal bys to, Joshi? vyhrkla v naději, že se k ní opravdu vrátí, i přesto, jak mu ublížila, i přesto, že možná ublížil on jí, i přesto, že jejich Barevná zóna byla nejspíš jen duhovým sebeklamem.  

 Joshua

Nebe nad Západní branou ten večer pozbylo modři a naopak se výhružně zbarvilo do ruda. Zítra bude pršet, pomyslel si a sklonil hlavu do dlaní. Neměl kam jít, neměl nic, jen tašku s pár košilemi a výhled na ohořelé molo u Montgomerské řeky. Nevěděl, proč jej kroky zavedly zrovna sem. Už nemyslel na své bláhové sny o restauraci na opuštěném molu.

Přemáhala jej touha vydat se do Oak Street a znovu se pokusit promluvit s Penelopou, ale možná ještě větší touha jej nutila vinit ji ze svého podělaného života. Kdyby ji nikdy nepoznal, nikdy by mu nezlomila srdce, nikdy by si bláhově nemyslel, že je rovnocenný lidem z Východní čtvrti a nikdy by nespadl tak hluboko, a přesto... přesto se té touze nepoddal. Protože i kdyby se vydal řadou bílých domků až k jejím dveřím, i kdyby zazvonil na zvonek, i kdyby mu přišla otevřít a chtěla jej zpátky, jaká by pro ně existovala budoucnost. Stal se z něj vyděděnec, nemohl jí nabídnout život, jaký měla s Parrishem, nemohl jí nabídnout ten život, který si pro ně vysnil.