Barevná zóna ✔

6. Počestná žena a černoch

Lucas

Lucas McClain spatřil poprvé světlo světa v chudinské čtvrti na kraji Montgomery v rodině stejnojmenného taxikáře roku 1935, čtyři roky před začátkem druhé světové války, čtyři roky před smrtí svého otce.

Lucas se nikdy nenaučil prát, nikdy se neuměl ozvat a nikdy neučinil první krok, byl nemotorný, tichý a neprůbojný. Život jej naučil nevěřit ve sny a brát, co se nabízí a tak, roku 1956, dvacet jedna let od svého narození seděl - stejně jako kdysi jeho otec -  za volantem žlutého taxíku s odchlipující se poznávací značkou 59X2 131. Alespoň tak se viděl on sám...

Sny jsou pro ty, kdo nemají co ztratit, říkával sám sobě. Tohle bolestivé přesvědčení se mu dařilo neslyšitelně mumlat přes den, jeho poslední myšlenka s hlavou na polštáři stejně tak jako první při probuzení však patřila snu... Jedinému snu, který kdy měl... Snu o dívce jménem Martha Rossová.

„Jasně, že bych jí nejradši koupil stříbrný náušnice, takový ty velký se zeleným nebo hnědým kamenem. Hnědej by jí šel k očím..." blábolil rozpačitě před Wallacem a Joshuou při odpolední pauze o narozeninovém dárku pro kamarádovu sestru.

„Můžeš už prosím tě na chvíli zmlknout," spražil jej pohledem Wally. „Vždyť jsi jí ani neřekl, že jí chceš."

Druhý z kamarádů se jej však zastal a přátelsky mu položil ruku na rameno: „Myslím, že zelená bude lepší. „Martha miluje zelenou. Jestli chceš, tak ti můžu nějakej ten dolar přispět."

„Vážně?" překvapení mu vyloudilo úsměv na rtech.

„Vážně, ale budu za to něco chtít."

„Cokoli, brácho."

„Doděláte to tu sami," ušklíbl se Josh a vytáhl z kapsy pár babek, které mu vtiskl do dlaně a než si stačil Lucas uvědomit, jak špatné je brát si od něj peníze, tak se rozeběhl na druhou stranu ulice jako smyslů zbavený.

„Kam si myslíš, že jde?" prohodil směrem k Wallymu, ale ve skutečnosti se na jeho odpověď vůbec nesoustředil. Už viděl sám sebe chlubícího se matce s odhodláním udělat první krok.

Matka hrála v životě Lucase McClaina tu nejdůležitější roli. Ona jediná jej vychovala, ona jediná jej šatila, ona jediná jej živila a teď bylo jen na něm, aby ji veškerou její dobrotu oplatil. Zvlášť, když byla nemocná...

Se západem slunce se konečně vracel do rozpadlého domečku s oprýskanými kovovými deskami místo střechy. Jedinou obyvatelnou místností se nesl zápach zatuchliny. „Máti, jsem doma," zavolal a pokusil se krbovou sirkou rozžehnout lampu zavěšenou u stropu. Ta hlasitě zapraskala a kolem dokola se rozlil oblouk kývajícího se světla. Na posteli v nejvzdálenějším rohu spala stará žena. Na plotně ležela neumytá pánev se zaschlými zbytky od snídaně.

„Že ty jsi za celý den zase nic nesnědla," Lucasovi se na čele objevily vrásky.

„S tím si nedělej starosti, Luku," ozval se ženský hlas.

Z matčina tónu poznal, že jí právě není příliš dobře. „Uvařím ti zatím alespoň čaj, přinesl jsem nějaký chléb a pak dojdu pro doktora." Přistoupil ke staré ženě s tmavou tváří, velkými kruhy pod očima a rozcuchanými vlasy a položil jí ruku na čelo.

„Ale neblázni, víš kolik v dnešní době stojí takový doktor peněz? Nechtěl jsi náhodou koupit té dívce dárek k narozeninám... Víš, té co se ti tak líbí." Usmála se a pak si s kašláním přiložila zkrvavený kapesník k ústům.

„Chtěl, ale..."

„Žádné odmlouvání. Jsi příliš dobrý, Luku, měl bys jednou už konečně začít stavět sám sebe na první místo. Uvař mi čaj a nezapomeň přijít na oslavu v čas, ať neuděláš špatný dojem." Pak mu prohrábla prsty dlouhé krapaté vlasy. „A měl by ses už konečně nechat ostříhat, než si tu tvojí hlavu nějaký střízlík splete s hnízdem."