Barevná zóna ✔

7. Osmnáct tisíc dolarů

Červenec 1956

Hailey

„Říkám ti, Bille, že by sis ten svůj personál mohl začít trochu krotit," ztěžoval si v přeplněném podniku zvaném Twin Peaks Montgomery obtloustlý mužík s alkoholem zbrunátnělými tvářemi majiteli restaurace.

„Jistě, Jime. Nerozčiluj se, však ona se ti omluví," podlézal mu obdobně stavěný postarší muž v černém fraku. „a jako pozornost podniku přinese i lahev červeného." Poté si důležitě upravil neviditelné záhyby na obleku a se škodolibým úsměvem se vydal směrem k tmavovlasé servírce. „Slečno Wilsonová," zavolal směrem k ní a kývl ke dveřím do kuchyně a dívka jej mezi rudými sedacími boxy následovala.

Rozsvítil malou lampu visící na úzkém špagátu ze stropu a na malý okamžik si Hailey povšimla lišáckého úsměvu, který následně zamaskoval starostlivostí. "Jeden z našich nejváženějších hostů si na Vás právě stěžoval, prý jste jej odmítla obsloužit."

„Dával mi neslušné návrhy," oznámila mu přímočaře, i když si nemyslela, že by se tím něco změnilo.

Hailey Wilsonová nikdy nebyla studijní typ a od osmnácti se potácela od jednoho špatně placeného místa k druhému, od jednoho do očí prskajícího oleje s hranolkami k druhému. Až v Twin Peaks si namísto zástěry a horkým omastkem rozpraskaných rukavic nasadila kulatý čepec a oblékla napresované červené šaty. Od okamžiku, kdy vstoupila do luxusně vypadající restaurace na Eastchase, si stále dokola opakovala, jaké ji potkalo štěstí. Když se nikdo nedíval, přejížděla prsty kožené sedačky v dřevěných boxech a podpatkem urovnávala řasení na kobercích. Až po čase si začala uvědomovat, co práce servírky v Twin Peaks skutečně obnáší...

„No tak, Hails," naklonil se k ní o hlavu menší majitel restaurace a ona ucítila zakončení pečlivě upraveného knírku na svém krku. „Nebyl první a rozhodně nebude poslední a ty teď půjdeš do kuchyně, přineseš tomu pánovi lahev toho nejlepšího vína a pěkně zdvořile se mu omluvíš, rozuměla jsi mi?"

Tmavovlasá dívka přivřela zelené oči a pro jistotu se kousla do jazyku, aby zabránila sama sobě říct, co si doopravdy myslí a především to, co by ji ve stejnou chvíli zbavilo práce. „Jak si přejete, pane Prestone," uchopila kovovou kliku, ale on jí položil ruku na rameno a tím ji donutil se otočit.

„Ještě jeden drobný detail, slečno Wilsonová," jeho ruce pomalu mířily k dívčinu krku, aby jí pak se slovy: „strhnu Vám to z platu" rozepnul pár knoflíčků na košili.

Když pak Hailey znechuceně opouštěla prostor na košťata, nasadila falešný strnulý výraz jen zdálky připomínající úsměv a její kroky vedly do kuchyně, kde přesně podle slov Billa Prestona vzala z vinotéky zaprášenou lahev a položila ji do nádoby s ledem, do druhé ruky. Pak sevřela pár skleniček.

Stále se přesvědčovala, že je lepší nechat se ponižovat v teple bez omastkem rozpraskaných rukou, než žít z ruky do úst na nějaké dívčí ubytovně.

„Podívejme se," už pár kroků od stolu slyšela opilecké řeči, „kočička se nám rozhodla vrátit." Se zaťatými zuby byla ochotná dojít až k stařecké sešlosti, položit na stůl víno a pronést omluvnou řeč, pak však ucítila cizí ruku na svém zadku a její trpělivost jakoby vyšla s opouštějícími zákazníky ze dřevěných velkých dveří s kovovou vývěskou.

Zastavila se a spravila jeden krok zpět. Poté překvapenému staříkovi položila víno i skleničky před nos a dodala: „Myslím, že jste si spletl podnik, pane. Bordel je o pár bloků dál." V rukou už jí nezůstalo nic než stříbrná nádoba s ledem. Tu vzápětí překlopila na mužovu hlavu.