Barevná zóna ✔

4. Problémy v Ráji

Randall

Ten den v práci mu čas utíkal obzvlášť pomalu. Zvykl si na ruch kolem sebe, zvykl si na stále ty stejné lidi, zvykl si na své vlastní království tvořené jedním malým autobusem s reklamou na čokoládové sušenky na bocích a americkou vlaječku nad hlavou.

Každé ráno s ním jezdívaly tři staré dámy, jejichž život se stále točil okolo vnoučat a pletení. Odpoledne vozil mladého básníka a ten mu předčítal verše či zamilovaný pár s dítětem, které viděl vyrůstat. Ale teď...

Pak přišla černošská stávka. Ještě si dobře vzpomínal jak mu jeho starý obtloustlý šéf podal výpověď a na nejistotu v Penelopiných očích, když nemohl najít práci. Proto se dnes skláněl nad papíry v přeplněné kanceláři jen s malým okýnkem. Jen kvůli jedné černé provokující čubce.

Uslyšel, jak hodiny odbyly čtvrtou a okamžitě popadl svůj kufřík. Nasedl do maličkého hnědého auta a ve své mysli už se viděl doma na gauči. Po patnácti minutách zaparkoval u chodníku a pomalu se ubíral ke dveřím, když v bílém domku uslyšel mužský hlas. Ve světlovlasém muži by se v tu chvíli krve nedořezal. Rozrazil dveře s jedinou myšlenkou na ochranu své rodiny.

„Penny?" zavolal a v odpověď dostal hluk z kuchyně. Sáhl do zásuvky v předsíni, kde si od svého propuštění schovával malý stříbrný revolver. Nadechl se a zacvakl do zbraně náboje. „Penny, jsi v pořádku?" Teď již pistoli svíral oběma rukama. Nohou pomalu odsunul dvířka a tu se mu naskytl nečekaný pohled. Jeho žena se nahlas smála zatímco úplně cizí tmavý chlap choval jeho dítě.

„Ustup od mé dcery nebo to do tebe našiju!" vyhrkl.

„Randalle, co to provádíš, dej tu zbraň dolů!" oponovala mu na to jeho žena.

„Penny, ten chlap drží naše dítě, copak to nevidíš?" Pak si je oba změřil pohledem. „Aha, tak takhle to je! Já dřu od rána do večera a ty se mi tu taháš s takovýmhle póvlem?"

„Tak to není. Pozvala jsem ho sem, protože se zranil..."

„Jistě! To ti tak budu věřit."

Pak si k němu ten kriminálník dovolil promluvit: „Dobře, dobře..." Pomalu pokládal Madie na zem, „Hned vypadnu," když kráčel ke dveřím, Randall na něj ještě stále mířil. Pak se ten černoch otočil a naprosto klidným a provokativním způsobem oslovil blonďatou ženu: „Babtistův kostel na Dexter Avenue, nedělní dopoledne."

Penelope

Randall s ní několik dní nepromluvil. Ráno mu chystala svačinu a nechávala se políbit než se za ním zavřely dveře, ale nevyměnili si přitom spolu ani slovo. Každý večer vedle sebe leželi jako cizinci a každý jeho pohled působil zraněně. Jen jednou mu celé události toho poledne popsala a dočkala se jen křiku, dál už se mu nesnažila nic vysvětlit, věděla, že by neuspěla. Jediné východisko z této nemožné situace nalézala v mlčení a doufání. Mlčela jen za jediným účelem a doufala jen v jedno. Randall musí zapomenout. Ale část jí samé, část, jež dokázala překřičet všechno ostatní stále věřila v další setkání s mužem, jenž se jí vtisknul do srdce hned prvním pohledem. Chtěla si s ním promluvit o tom dni v Magazine Parku, chtěla si s ním promluvit o svém promrhaném a tichém životě, chtěla se dozvědět více o jeho sestrách... Nezáleželo na náplni rozhovoru, mohla by mluvit dlouhé hodiny a hodiny. Vyřkla by všechna slova, která dlouhá léta jen dusila v sobě.

To ráno zazvonil červený telefon v jídelně a ona se k němu okamžitě rozběhla. Netušila, co od té nepříjemné melodie očekává. Ale upnula se k tomu zvonění natolik, že cítila slzy v očích, když přikládala sluchátko k uchu. „Haló?"