(PSEUDO)Drákula

Část 1.

No každopádně, trvalo mi asi třicet minut, než jsem se zahojil, zvedl se a pokračoval ve své cestě vesele dál.

Být upír je moc fajn. Sice teda nejsem až tak záhadnej a sexy a nesvětýlkuju, když si stoupnu na slunko (blafnu jak troud), ale jsem celkem unikátní. Podle toho, co mi říká můj čuch, jsem na sto mil jediný upír v okolí.

To mi náramně vyhovuje. Můžu si vykrádat krevní banky, jak se mi zachce.

Nechal jsem si diagnostikovat anémii, když jsem byl mladší, takže není zas tak divné, když si sem tam skáknu do nemocnice pro dávku. Obzvláště doktorky a sestřičky jsou ke mně velmi vstřícné, takže mi stačí se na jednu jen usmát a hotovo. 

Upíří šarm by měl být univerzální, světově známý pojem. Fakt to funguje.

Rozplácl jsem se na podlahu v celé své kráse a zavřel oči. Při pomyšlení na lidskou krev mi vylezly tesáky a já jen tak tak stihl otevřít pusu, abych si neprokousl ret. Všichni ti lidé v nemocnici; umírající a strádající, kterým zbývá jen slabounký plamínek života, ale v jejich těle koluje šest lahodných litrů té rudé tekutiny...

Otřásl jsem se slastí a představoval si, jaké to je. Jaké to je kousnout si do živého člověka a sát z něj. 

To jsem udělal jen jednou. To bylo poprvé a naposled, co jsem někoho kousnul, protože jsem se neovládl a zabil ho. 

Nijak mi to nevadilo, protože to byl zatracený nechutný vyvrhel, který znásilňoval mladé holky v ulicích Paříže. Ale rodiče to štvalo, a tak jsem toho musel nechat. Chtěli se totiž v Paříži usídlit, a tak nebylo zrovna vhodné, aby se tam začaly šířit zvěsti o krvelačných bestiích.

Ach, jak rád bych to zase pocítil...

"Jsi v pořádku?" zaslechl jsem hlásek poblíž své hlavy.

Vytřeštil jsem oči a celý polekaný se vyšvihl do sedu, div jsem nebohého smrtelníka neporazil. 

"Jak ses sem při Mefistovelovi dostal?!" vyjekl jsem. 

Tmavovlasý chlapec klečel vedle mě. Na nose mu seděly brýle, co zakrývaly jeho veliké tmavé oči. "J-Já..nechtěl jsem...nechtěl jsem tě vyděsit, já jen-" 

Přerušil jsem ho tím, že jsem ho popadl za límec šedé mikiny a přitáhl si ho k sobě, abych si ho mohl očichat.

Nic jsem necítil.

Poprvé za svůj život jsem našel stvoření, které nemělo pach. 

Zamračil jsem se. "Kdo jsi?" 

Chlapec popadl lem své mikiny a nervózně jej sevřel mezi prsty. Byl rudý jak rajče. "Já...moc se omlouvám, že jsem tu tak vtrhnul, ale slyšel jsem ránu a tys tady ležel..." 

"Jak to, že jsem tě neslyšel přijít?" vyhrkl jsem o něco rozčileněji, než jsem zamýšlel.

Chlapec najednou zbledl strachy. "No, víš...já ze zvyku chodím tiše. Líp se tak vyhnu potížím..." sklopil hlavu. 

Očima jsem ho sjel od hlavy až po patu. Byl malý. Nedovyvinutý. Vypadal jak nějaký hlodavec. "Co tady pohledáváš, pískle?" 

Kluk si jazykem navlhčil rty. Dlouho se odhodlával k odpovědi. "Schovávám se," řekl nakonec. 

Pobaveně jsem si odfrkl a opřel se o loket. Jediné nebezpečí, před kterým má smysl se schovávat, jsem široko daleko já. Ale on si sem přikráčí, jako by se nechumelilo. "Před čím?" 

"Jednou bandou kluků..." zamumlal. "Chtěli mi zase sebrat věci a...a..." 

"Proč jsi nešel domů?" zeptal jsem se, aby se netrápil. "Tam bys byl ve větším bezpečí, než tady." 

"Když oni právě bydlí se mnou," huhlal dál. "Jsem sirotek. Bydlíme v jednom domě. A oni...no, moc...moc si nerozumíme." 

Chvíli jsem si dítě zaujatě prohlížel. Byl doslova vyklepaný strachy. 

"Bojíš se jich?" ptal jsem se.

Chlapec narovnal hlavu a opatrně přikývl. Jeho tmavé oči se leskly. Vypadaly jako dva onyxové korálky. "Mohl bych...moc prosím...zůstat tady? Jen na noc. Ráno hned vypadnu. Slibuju, že tě nebudu otravovat," vychrlil najednou. 

Usmál jsem se na něj. "No, proč ne. Jasně, že tu můžeš zůstat. Jakou máš krevní skupinu?" 

Chlapec se zarazil. "Myslím, že AB mínus," zamumlal. "Proč se ptáš?" 

Svět se mi rozzářil a já se na chlapce široce usmál. 

Ach, ten dnešní den přece jen nebude tak strašný.