hwang hyunjin x stray kids
růžové krátké šatky, bílé podkolenky, mašle ve vlasech a boty na podpatku
tohle je hwang hyunjin
a aniž by to věděl, přivádí svým vzhledem k šílenství skupinu osmi dalších, od něj naprosto odlišných, chlapců
🌙
Start: 2...
Hned jak jsem dorazil ze školy domů, začal jsem se připravovat na tu akci, která měla konat už dneska večer.
Chan říkal, že mě vyzvedne kolem osmé, takže jsem měl dost času na to, abych ze sebe udělal aspoň trochu slušně vypadajícího člověka.
Jako první jsem se vysprchoval a potom se rozhodl vybrat si nějaký vhodný outfit. Přešel jsem tedy ke svému šatníku a otevřel ho. Měl jsem tam sukně a šaty snad ve všech pastelových barvách, ale netušil jsem, jaké z nich si na sebe pro tentokrát vzít.
Nějakou dobu jsem se ve skříni přehraboval a po několika desítkách minut jsem z ní vytáhl vcelku slušivé, ale přitom pohodlné, růžové- možná trochu do béžova- šaty. Byly sice celkem nevýrazné, ale to bylo dobře. Nechtěl jsem nějak extrémně vyčnívat, ikdyž mi bylo jasné, že se svým stylem stejně budu.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Šaty jsem si na sebe oblékl a když jsem po pohledu do zrcadla usoudil, že mi opravdu sluší, přesunul jsem se zpět do koupelny udělat si make-up. Nechtěl jsem to protentokrát nějak moc přehánět, ale i tak jsem si dal záležet na tom, aby byl můj make-up dokonalý.
•
Všechny moje přípravy jsem dokončil právě ve chvíli, kdy zazvonil zvonek u našeho domu.
Rychle jsem si nazul nějaké boty, rozloučil se s mámou a seběhl po schodech dolů. Před výhodnými dveřmi už na mě čekal Chan. Měl na sobě, jednoduché roztrhané rifle a bílé tričko, ale i v něčem tak obyčejném vypadal opravdu dobře. Nechápal jsem, jak to dělá. On totiž vypadal dobře úplně ve všem.
„Ahoj, Hyunjinnie.“ Chanův příjemný hlas mě vytrhl z přemýšlení a donutil mě, abych párkrát zamrkal a probral se z původního 'tranzu'. „Moc ti to sluší.“ usmál se a já cítil, jak si mě celého sjíždí pohledem.
Bylo mi to trochu nepříjemné, ale ne moc. Nejspíš to bylo jenom tím, že jsem až moc stydlivý.
„Díky.“ odpověděl jsem se šťastným úsměvem a popošel k němu blíž. Jen co jsem k němu došel, blonďatý mě vzal kolem pasu. Asi není nutno dodávat, že mi v té chvíli srdce málem vyskočilo z hrudníku, jak rychle bušilo.
„Tak jedem, princezno?“ zeptal se mě potom, co mě dovedl ke svému autu a zatímco já se posadil na sedadlo spolujezdce, on obsadil místo za volantem. Jenom jsem přikývl a Chan nastartoval motor auta.
Nějakou dobu jsme jeli rušnými nočními ulicemi. Během cesty mezi námi vládlo ticho. Ale teď ne už to trapné, při kterém jsem měl tendenci říct úplně cokoliv jenom proto, aby nebylo ticho. Tohle ticho bylo dokonce i celkem příjemné. Nebylo od věci na chvilku zavřít pusu a jenom tak se dívat ven z okýnka.
No každopádně, netrvalo to ani tak dlouho a dorazili jsme k budově s červeně podsvíceným neonovým nápisem. Podle všeho podnik, ve kterém měla akce být.
Vystoupili jsme z auta. Už v momentě, kdy jsem otevřel jeho dveře, jsem uslyšel hlasitou hudbu, která celou budovou otřásla a hned mi problesklo hlavou, že se mi tady rozhodně nebude líbit. Nenáviděl jsem hluk, neskutečně moc. Víc mi vyhovoval klid, který mi tady bohužel nebude dopřán. Proklínal jsem se za to, že jsem se k téhle akci nechal dokopat.
„Tak pojď, zlato.“ řekl mi Chan a znovu mě chytil kolem pasu. Tentokrát už mi to nepřišlo tak zvláštní jak prvně, dokonce i tlukot mého srdce se trochu zklidnil.
Vydali jsme se spolu dovnitř. Hudba tam byla ještě hlasitější než venku a všude bylo hrozně moc lidí, což se dalo předpokládat. Začal jsem se cítit nepříjemně.
„Hey, Hyunjinnie, vypadáš dost vyplašeně, uvolni se trochu.“ usmál se na mě povzbudivě Chan.
„Já nevím, necítím se tady úplně-“ chtěl jsem říct blonďatému jak se cítím, ale přerušil mě něčí moc hezký jemný hlas.
„Hwang Hyunjin?“ bylo jediné co hlas řekl a následně mi někdo poklepal na rameno.
+++
heyy lidii, vaše girl už má konečně zase inspiraci, takže tady máte po dloooouhé době další kapitolu ^^
