lolita doll // hyunjin x ot8

no. 14

Další den už jsem se chystal přijít do školy. To, co mi kluci řekli o Felixovi, mě uklidnilo natolik, abych se ho už tolik nebál.

Myslel jsem tedy, že ráno v klidu vstanu a půjdu do školy, jako každý normální den, ale to se nakonec nestalo. Probudil jsem se totiž o dost dříve a už se mi nechtělo spát. Proto jsem se zvedl z postele, oblékl jsem na sebe jedny ze svých nejoblíbenějších šatů (a/n: viz obrázek), namaloval se a vyšel ze dveří.

Rozhodl jsem se totiž, že se půjdu ven projít. Sice bylo ještě opravdu brzy, tak brzy, že venku byla ještě tma a já neměl rád tmu, ale opravdu se mi nechtělo jenom tak ležet v posteli a čekat, až bude opravdu čas vstávat.

Když jsem vyšel přede dveře, můj obličej ovanul chladný ranní vzduch. Pořádně jsem se ho nadechl. Bylo to vcelku příjemné, procházet se po téměř prázdných ulicích. Tak příjemné, že jsem úplně zapomněl na to, jak děsivé mi vždycky přišly. A to byla možná chyba.

Bezstarostně jsem si vykračoval po čtvrti, ve které jsem bydlel, když v tom mě někdo silně chytil za ramena a začal mě někam tahat. Měl jsem z toho neskutečný šok, ale když jsem se trošku vzpamatoval pokusil jsem se aspoň křičet. Každopádně to bylo marné jelikož mi ten dotyčný svojí velkou silnou dlaní zakryl pusu, aby ze mě nevyšel ani ten nejtišší zvuk.

Dotáhl mě někam do boční uličky a když mě tam shodil na zem, konečně jsem uviděl, kdo to je. Nebyl to jeden člověk, jak jsem původně myslel. Nýbrž skupina lidí, kterou jsem až mlč dobře znal. Bohužel. Byli to kluci, kteří mě na minulé škole šikanovali.

Ten který mě sem dotáhl se jmenoval Jiyoon. Byl z nich nejhorší. A ten teď právě zabíral celé moje zorné pole, jelikož stál přímo nade mnou a se zlým úšklebkem na tváři si mě prohlížel.
I přes jeho figuru jsem ale periferně mohl spatřit dvě další chlapecké siluety a tušil jsem, kdo to nejspíš je. Jaehyuk a Changhoon, ti totiž Jiyoona vždycky všude doprovázeli.

(a/n: to jsou ti šikanátoři, z leva, Jaehyuk, Changhoon a Jiyoon...všichni jsou moje vymyšlený postavy, protože jsem z jiných idolů nechtěla dělat záporáky haha)

„C-co po mě chcete?" zakoktal jsem vystrašeně, když na mě už notnou chvíli jenom tak zírali.

„Jee hele, naše malá princeznička se nás asi bojí, kluci." A jinak jinak jsem jak z povzdálí pronesl Jaehyuk posměšně.

„Možná by stálo za to, abysme ho trochu uklidnili, co říkáte?" zasmál se Changhoon.

„N-ne, neubližujte mi, p-prosím..." měl jsem slzy na krajíčku, ale věděl pláčem je beztak nepřesvědčím.

„Proč?" Jiyoon se zatvářil zklamaně a nafoukl tváře. „Nechyběli jsme ti snad? Nechybělo ti všechno to, co jsme společně zažili, baby?"

Nic jsem mu neodpověděl a jenom tak tiše seděl na zemi a třásl se. Jednak zimou a jednak ze strachu z toho, co se bude dít dál.
Jiyoon se ke mně nahnul a vrazil mi silnou facku na tvář.

„Můžeš mi laskavě odpovědět?" zvýšil na mě hlas. Já jsem vykřikl a chytil se za bolavou tvář.

„Přestaň řvát jak malá děvka a odpověz." přisadil si Jaehyuk.

„Nech ho, je to malá děvka." zaslechl jsem Changhoona, který se následně společně s Jaehyukem škodolibě zasmál. Jiyoonova tvář ovšem stále zůstávala bez jakékoliv emoce.

Cítil jsem se opravdu úplně ztracený, tady mi už nikdo nepomůže. Ale nechtěl jsem schytat další rány, takže jsem jenom přikývl, jako odpověď na Jiyoonovu původní otázku.

Jemu to ale pořád nebylo dost. Proto mi znovu bezcitně vrazil a pronesl: „Nauč se odpovídat slovama, ty nevychovanej spratku!" křikl po mě.

„A-ano, jistě, chyběli jste mi." Zamumlal jsem tedy plačtivě, s očima plnýma mých slaných slz.

„Dobře..." ušklíbl se Jiyoon vítězně a klekl si naproti mně.Vzal moji bradu mezí dva prsty a zvedl mi hlavu, čímž mě donutil se na něj podívat. Ihned jsem od něj svůj pohled odvrátil, ale on mě hrubě hlavu otočil zase zpátky.

„Tak když jsme ti tolik chyběli...co kdybychom si něco zopakovali a připomněli si to?" zašeptal mi do ucha.

„N-ne, prosím!" začal jsem už naplno brečet a nehleděl na to, co si o mě Changhoon a Jaehyuk říkali. Už jsem nechtěl znova zažít to, co se dělo na mé minulé škole. Už žádné další mlácení a kopání. Už ne. Chtěl jsem utéct, ale věděl jsem, že nemám šanci. A když bych se o to pokusil a neuspěl, bylo by to pro mě ještě horší.

„Pročpak ne, podle mě by to mohla být zábava, co myslíte, kluci?" zeptal se a otočil se na svoje kamarády, kteří okamžitě začali horlivě přikyvovat.

„Vidíš, i všichni ostatní mají pocit, že by si to náramně užili." zašklebil se a další události se seběhly hrozně rychle. Všichni tři na mě nastoupili a začali mě nemilosrdně kopat do břicha. Neskutečně to bolelo. Chvíli jsem plakal a potom jsem už neměl sílu ani na to. Potom jsem upadl do bezvědomí. Naštěstí, aspoň už jsem nemusel snášet tu bolest a prstě jen upadl do tmy.

×××

hey upřímně docela rip hyunjin¿¿ i mě je ho úplně mega moc líto, doufám že ty šikanátory jednou někdo taky pořádně zbije :d

jinak... existuje slovo šikanátoři vůbec? nebo jak se tomu říká? idk haha

Vaše Kačii :**