hwang hyunjin x stray kids
růžové krátké šatky, bílé podkolenky, mašle ve vlasech a boty na podpatku
tohle je hwang hyunjin
a aniž by to věděl, přivádí svým vzhledem k šílenství skupinu osmi dalších, od něj naprosto odlišných, chlapců
🌙
Start: 2...
Bylo několik minut po konci vyučování a já čekal se svým růžovým batohem na zádech a taškou s dívčími bruslemi- které jsem si musel půjčit od mámy protože svoje nemám- v ruce na Chana před školou.
Upřímně jsem doufal, že jsem vhodně oblečený a že mě Chan nebude mít za blbce. Ještě nikdy jsem na bruslení nebyl, protože moje nadání na sporty bylo mizivé, takže jsem ani pomalu nevěděl, co z mého šatníku by se na to mohlo hodit. Nakonec jsem si vybral pruhovaný svetr a kraťasy, pod které jsem si dal růžové punčocháče.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Byl jsem se svým vzhledem spokojený a dokonce mi bylo i teplo, takže jsem doufal, že bych mohl neumrznout a zároveň před Chanem vypadat aspoň trochu dobře.
„Ahoj princezno." vytrhnul mě z mých myšlenek známý hlas. Lekl jsem se a mírně sebou trhnul. „Jejda promiň pokud jsem tě vyděsil." omluvil se hned Chan a zasmál se.
„T-to je v pohodě, nevyděsil jsi mě, jenom vytrhl z přemýšlení." taky jsem se zasmál.
Hned co jsme se tak nějak pozdravili, vydali jsme se spolu na cestu ke kluzišti. Bylo jich tady v okolí podle Chana hodně, ale on mě chtěl vzít na nějaké, kam nechodí moc lidí, takže tam prý budu mít i prostor naučit se bruslit. Trochu jsem se toho bál. Nikdy jsem na bruslích nestál. Ikdyž mi Chan říkal, že se nemusím bát, stále jsem měl trochu pochybnosti.
Každopádně, cestou na to kluziště si se mnou Chan povídal. Chtěl abych mu pověděl o tom co se stalo včera a já mu to ochotně všechno řekl. Potřeboval jsem někoho s kým bych si mohl trochu víc osobně popovídat a tím někým Chan byl. Rozuměl mi a dokázal mě perfektně uklidnit. Byl jsem mu za ten rozhovor opravdu vděčný.
„Bude to dobrý, Seungmin se na tebe nezlobí." usmál se na mě Chan povzbudivě, když už jsem byl vcelku klidný.
„Děkuju." úsměv jsem mu oplatil.
„Nemáš za co děkovat." odpověděl mi. „Když si budeš chtít popovídat, jsem tady."
Chtěl jsem mu ještě jednou poděkovat nebo tak, ale to už jsme dorazili k pokladně na kluzišti.
„Dobrý den, prosím dvě vstupenky pro dospělé." usmál se zářivě Chan na muže na pokladně. Ten mu poté řekl požadovanou částku a Chan mu ji podal.
„Nechceš to za mě platit, že ne?" zeptal jsem se ho a vytáhl z peněženky nějaké svoje peníze.
„Samozřejmě že chci, princezno." zasmál se. „Sechovej ty peníze Hyunjinie, ber to jako pozvání." dodal, vzal moje ruce do těch svých a vrátil mi peníze zpátky do peněženky.
Trochu jsem se pod jeho dotykem zachvěl, ale nějak jsem to neřešil a následoval ho po cestě do šatny, kde jsme si oba nazuli svoje brusle.
„P-pomůžeš mi je zavázat?" zeptal jsem se Chana nesměle, když jsem se už asi po třetí snažil tkaničky bruslí dostatečně dotáhnout, ale pořád mi to nešlo.
„Jasně Hyunjinie, počkej.” řekl a sám už s nazutými i zavázanými bruslemi na nohou ke mě přišel. Vzal do rukou moji nohu v růžových punčocháčích a přitáhl si ji k sobě. Potom vzal do rukou tkaničky na mých bruslích a silně za ně zatáhl.
„Neutáhl jsem to moc?” optal se nejspíš jenom tak pro jistotu, asi aby se ujistil, jestli mě to nebolí.
„Ne, dobrý.” odpověděl jsem po pravdě a sledoval, jak jeho dlouhé hubené prsty zavazují uzel na mojí pravé brusli. To stejné udělal i s mojí levou bruslí a když jsem měl obě dvě dostatečně utažené, vyrazili jsme na led.
„Notak, neboj, je to úplně v pohodě.” ujišťoval mě Chan, který už stál na ledě. Já stále postával u vchodu na kluziště a podezíravě si pohledem měřil velkou bílou plochu přede mnou. Nakonec jsem se zhluboka nadechl a s myšlenkou toho, že se se svým 'talentem' na sport určitě před Chanem úplně znemožním, jsem udělal krok a stoupl na ledovou plochu.
Na chvilku jsem trochu ztratil rovnováhu, ale naštěstí jsem se stihl pohotově chytit mantinelu dřív, než jsem málem spadnul přímo Chanovi do náruče.
„Opatrně, Jinnie.” řekl mi se smíchem Chan a jemně chytil jednu z mých rukou, jež ještě pořád pevně svírala mantinel, do své. Mírně se odrazil nohama a poodjel o kousek dál mezi malý hlouček lidí, takže jsem byl donucen pustit se mantinelu a nechat svůj osud v Chanových rukách.
Chan mě odtáhl doprostřed plochy, kde nikdo nejezdil a pustil moji ruku. Já okamžitě zase ztratil rovnováhu, takže ke mě musel rychle přijet a zazdu mě chytit dřív, než jsem se zřítil na tvrdou zem.
„Mám tě.” řekl když mě chytil kolem pasu, abych nespadl. Moje srdce se v ten moment, co se jeho ruce obmotaly kolem mého pasu, rozbušilo několikrát rychleji než normálně. Měl jsem ohledně toho dost zmatené pocity, ale nakonec jsem si to vysvětlil tak, že prostě nejsem na cizí doteky zvyklý.
„Hele, teď tě pustím a zkusíš se na tom udržet sám, dobře?” přerušil tok mých myšlenek Chan a já jenom přikývl. Chanovy ruce chvíli na to opravdu opustily moje tělo a já zůstal odkázaný jenom sám na sebe.
°
Po nějaké té hodině s Chanem na kluzišti se mi povedlo naučit se aspoň trochu bruslit. Už jsem se na tom nějak udržel a jakž takž se mi dařilo i pohybovat se po ledě. Bezpečněji jsem se ale stále cítil, když mě Chan držel za ruku nebo něco.
„No výborně, princezno, už ti to jde, vidíš!” povzbuzoval mě zrovna Chan, když jsem se snažil jet už úplně sám, přičemž mě mírně přidržoval zezadu za pas, abych se nepřevážil dozadu. Všechno bylo fajn když v tom...
„Co si myslíš, že děláš, Channie?”
×××
omgggg tahle kapitola byla extrémně dlouhá, na mě fakt až moc xdd každopádně doufám že vám to nějak moc nevadí ^^
jinaak, komu myslíte že patří záhadný hlas, huh? pište mi do komentářů nebo taak xd
