The Other Ones

Hlídka

PŘEČÍST PROSÍM!
Na začátek mám na vás takový malý dotaz. Vzhledem k tomu, že mě zase po dlouhé době chytl příběh Pobertů a celkově svět Harryho Pottera, zvažuji, že bych na to napsala nějaké fanfikce. Protože se mi nápady hromadí v hlavě jako zmuchlané papíry s nepovedenými dopisy, začínám být lehce zoufalá a tak se vás ptám. Byl by o ně zájem? Rozhodně bych se pokusila o nějaký neohraný námět a jako vždy můžete očekávat poněkud komické situace, spoustu trablů a výstřední charaktery postav, jak je u mě známo. :D Odpovědi prosím pište do komentářů, budu ráda za každou zpětnou vazbu.
Teď už si užijte čtení!

Asi vypadám hodně bledě, protože Tasha se na mě starostlivě podívá. Ještě že máme ty baterky, jinak bych nevěděla, že tady někde nějaká smrtící agentka je. Jen zavrtím hlavou, odkašlu si a jas světla snížím na minimum, ačkoli v téhle naprosté tmě je úplně jedno, jak nízký je. Stejně to oslepí všechno poblíž a vyzradí nás to na míle daleko.

,,Máš strach?" špitne do ticha Nat. Při zvuku jejího hlasu sebou polekaně škubnu a hned nato se zamračím.

,,Vůbec, jen jsem se teď málem pokákla strachy." rusovláska se zašklebí a hned nato agresivně namíří zbraň někam do tmy po její levé straně. Ustrnu na místě, pomalými ztuhlými pohyby ji napodobím a zahledím se do zaměřovače zbraně - mají noční vidění a tepelné senzory.

,,Zhasni." zašeptá sotva slyšitelně, zaklekne a sama udělá, co řekla, uposlechnu. Přikrčím se za jedním pařezem a opatrně obhlédnu okolí. Mají vůbec tepelnou stopu? zaryje se mi do mysli otázka, která způsobí, že mi naběhne husí kůže po celém těle.

Mám nutkavou potřebu tu otázku vyslovit nahlas, ale zároveň mám strach to ticho protrhnout jakýmkoli zvukem. Ticho je totiž to jediné, co nám teď dává pocit bezpečí. Když není nic slyšet, nic tu není.

A nebo naopak. Když nic neslyšíš, je už pozdě. rýpne si znovu moje vyschízované podvědomí.

,,Kušuj!" syknu naštvaně, což kupodivu pomůže. Nat to sice na pár vteřin zmate, ale srovná se. Po chvíli vstane a vyhledá mě pohledem. Věnuji jí zmatený výraz.

,,Jen srnka." ze srdce mi spadne obrovský kámen, který ale hned nahradí Everest, jelikož má fantazie vykouzlí krásný výjev z většiny hororů, kdy se lidi přestali věnovat hrozbě, protože měli za to, že je pryč a vyděsilo je jen zvíře, a vzápětí na ně vrah vyběhl z druhé strany.

Přes záda mi přejede mráz, až se viditelně oklepu a okolí sjedu podezíravým pohledem.

,,V pořádku?"

,,Jo." hlesnu bez emocí, postavím se vzpřímeně a zahnu vpravo, abychom kolem našeho útočiště udělali poněkud šišatý kruh a obhlédly všechny strany. Ne, že by to k něčemu bylo, kdyby to chodilo za námi.

,,Proč jsou ty sovy tak ukecaný?" vydechnu roztřeseným hlasem a spustím zbraň, kterou jsem před chvílí namířila na sovu, co mě polekala.

,,Možná nás varují?"

,,Nat!"

,,Promiň." ozve se tiché pobavené funění, což mě donutí se také zasmát.

,,Evička... Zas ta zasraná sovička." zavrčím naštvaně, když sebou trhnu při už snad šestém zahoukání nějaké sovy, sídlící na nedalekém stromě. Teď jsem vážně ráda, že tu nejsem s Nemem, jinak bych už byla propíchnuta jeho vražedným pohledem, který protne i tuhle nehoráznou tmu a vyvolá ve mně ten umělý pocit viny.

,,Proč Evička?"

,,U nás  byla jedna otravná sousedka, taky věčně po nocích houkala. Jmenovala se Eva." vysvětlím ochotně, Natasha nade mnou s úsměvem zavrtí hlavou. Ano, chápu, že se pořád divíte, co dělám v téhle hrdinské eskadře. Já se také divím. A ještě víc mě překvapuje, že mě někde nezakopali.

,,Kde jsme teď?" dostanu ze sebe po neurčitelné době a otočím se na rusovlásku za mnou.

,,Já... nevím." vyměníme si znepokojené pohledy. Kolem nás je jen neprostupná tma. Někde se rýsují obrysy stromů a keřů, občas se ozve zašustění a zvířecí funění, či se před námi ve světle baterky zalesknou oči nějakého predátora. Po domě však ani stopa.

Ticho nyní trhá jen náš sípavý dech, jako by ze vzduchu vyprchal veškerý kyslík. Nebo jsme snad někde vysoko v horách? Nejsem si vědoma toho, že bychom šly do kopce. Motá se mi hlava, chraplavý dech mi zní v uších jako valící se potopa, ale nevím, komu patří. Okolí je najednou cizí.

Vše se se mnou točí. Chytá se mě závrať, aniž bych věděla proč. Půda pod nohama mi mizí a já nevím, kde jsem. Podlamují se mi nohy, padám k zemi. Někdo mě ale chytí a Nat to rozhodně není. 

,,V pořádku, držím tě. Všechno je dobré." šeptá mi do ucha mužský hlas. Jen dezorientovaně kývnu a bezvládně se nechám odnést do bezpečí domku. Po dvou skleničkách vody a několika minutách ve světle a teple se konečně zorientuji.

,,Co se stalo?"

,,To nikdo neví. Najednou jsi začala něco mumlat a chraptět, jako by ses dusila. Pak jsi šla k zemi." vysvětlí zmateně Natasha, sedící na opěrce křesla, s rukama založenýma na hrudi.

,,A co jste tam dělali vy?" obrátím se na naše zachránce.

,,No..." podrbe se Nemo na zátylku jako pokaždé, kdy si něčím není jist. Po chvilce probodávání pohledem ze sebe ale vyklopí vše, co se stalo v době, kdy jsme s Tashou byly na hlídce.

Včetně toho, že je Netvoráci kontaktovali, vyhrožovali jim a oni se tak rozhodli nás jít hledat, kvůli podnětu od ušatých opic. Báli se, že nás našli a tak zjistili, že hlídkujeme a plánujeme útok i záchranu mého nejlepšího kamaráda.

,,To myslíš vážně? Proč jsem u toho nebyla?" vyjeknu rozladěně a vymrštím se z pohovky tak rychle, až se mi zatmí před očima.

,,Brandy, klid. Všechno je v pohodě." uklidňuje mě Steve konejšivým hlasem. Já se však rozčertím ještě víc.

,,Ne, to teda není! Když ti někdo vyhrožuje smrtí, chci být u toho a pohrozit mu nazpátek!" zavřeštím na celý barák, nenávistně hledíc na obrazovku, skrz níž se s nimi prý spojili.

,,Mám chtít vidět tvou čerstvou reakci hned po hrozbě smrtí tvému miláčkovi?" zašklebí se Wade, nadechujíce se k nějakému pěknému vyhrožujícímu proslovu. Udělám pár kroků k němu, s velmi vražedným výrazem ve tváři a on se dá se smíchem na ústup.

Rozběhla bych se za ním, ale to by přede mnou utekl bůh ví kam. A to mi maminka říkala, že s nožem se po domě neběhá. Do toho všeho zmatku však vstoupí Bruce s naprosto klidným a vážným obličejem. Všichni se k němu otočíme čelem. Jeho následující slova převrátila celou situaci naruby.

,,Máme hotovo."