The Other Ones

Zrádce

,,Ví někdo co je s Benem?" rozhlédnu se kolem sebe, když už dobrých deset hodin vysedávám se Stevem a Buckym u různých knížek a z otáčení stránek a vyměňování knih se mi začíná motat hlava.

,,Od té chvíle, co se zavřel v pokoji, jsem ho neviděl." pokrčí rameny Thor, který se také konečně vyhrabal z toho peřinového bunkru, co si vytvořil na svou ochranu na posteli a dál se věnuje nějaké dětské hře na Tonyho tabletu.

,,Chmm..." zamručím nelibě. Něco mi tu nehraje. Snad se také neuložil k hibernaci? Odložím proto starou vázanou knihu Hamleta, za což si vysloužím Nemův pátravý pohled, a vstanu.

,,Jdu ho zkontrolovat." zamumlám jeho směrem, jen kývne a znovu stočí pohled ke knize.

Pomalým krokem projdu obývákem a chodbami až k pokojům. U Benova se zastavím, než několikrát zaklepu.

,,Bene?" houknu, když se pár minut nic neděje. Žádná odpověď.

Vezmu tedy za kliku a zamžourám do tmy pokoje, v němž září jen obrazovka počítače. Na ní je nějaký podivný modrý plán nesmyslného tvaru, na který chvíli zadumaně hledím, aniž bych mu porozuměla. Ten však okamžitě zmizí, počítač zčerná a před mým obličejem se postaví obrys mužské postavy.

,,Bene, je všechno v pořádku?" zeptám se a udělám k němu pár kroků. On zazmatkuje a vydá pár nesrozumitelných hrdelních pazvuků. To se mnou cukne, ale nedám to na sobě znát.

,,Jasně, jasně. Všechno je dobré." vypadne z něj nakonec chraplavě.

,,Vážně? Nezdá se mi." na zdi nahmatám vypínač a místnost zalije bělavé světlo. Naskytne se mi pohled na jeho zdemolovaný pokoj.

Neustlaná, rozházená postel, židle pohozená metr od stolu, po celém pokoji poházené oblečení a jiné věci. Jako kdyby se tudy prohnal uragán.

,,Dělal jsi jarní úklid?" poznamenám sarkasticky a vzhlédnu od té spoustě k Benově obličeji bez výrazu. Hledě na kopu triček hlasitě zamručí.

,,Tak trochu." pokrčí neurčitě rameny a trhaně se nadechne. Rukou agresivně zahrabe v kapse, následně ji již klidně spustí podél těla. V hnědých očích se mu zaleskne zlatavá a mě v hrudi bodne podezření. Je cosi shnilého ve státě dánském. přimhouřím víčka, než pobaveně zavrtím hlavou.

,,Tak jo. Nechceš si jít zahrát s ostatními Dostihy a sázky?" navrhnu, obezřetně čekajíc na odpověď.

,,Jo, proč ne?" vyloudí Ben na tváři nadšený úsměv.

,,Super, ale musíme najít nějakou lahev. Nejlépe prázdnou, aby ji Steve hned nevypil." vykouzlím falešný úsměv a pokynu hlavou ke dveřím. Zdá se, že muž přede mnou se na chvíli zamyslí, než udělá na zlomek vteřiny zoufalý obličej, jako když si při zkouškách nemůžete vzpomenout na naprosto banální otázku, a opět natěšeně přitaká.

,,Jasně. Alkoholik jeden, že?" strnulost z něj v tu chvíli opadne a on kolem mě opět tím lehce prkenným krokem projde na chodbu. To jsem nemusela kopat moc hluboko, abych toho zakopaného psa našla... pomyslím si frustrovaně.

S povzdechem pevně zavřu a následně znovu otevřu oči, než ho nepříčetně popadnu za loket a strčím ho proti zdi na chodbě, až žárovka na stropě zabliká.

,,Hej, co to do tebe vjelo?" vykulí na mě nechápavě oči. Na chvíli se zarazím, jelikož tenhle pohled byl čistě mého kamaráda. Kdyby tedy v jeho hlase nezněl ten odporně cizí podtón, kdesi v hlubinách toho téměř nepostřehnutelného hrdelního zamručení na konci každé věty. Kdybych tohohle člověka neznala tak dobře, nejspíš by mi také uniknul. K jejich smůle ho znám příliš dlouho na to, abych nepoznala byť jen malinkou odchylku od normálu.