The Other Ones

Posila

,,Najdeme ho, nemusíš mít strach." ujistí mě Steve, svíraje mé roztřesené tělo v objetí, zatímco stojíme sami v obýváku. Tower se utápí v hluboké tmě, stejně jako má nálada, protože jsme pro jistotu po zjištění vetřelce v domě všechno pozhasínali. Čím méně budeme na očích jako maják, tím lépe.

Jedinou společnost, abychom se nepřizabili o první nábytek, nám dělá rudé nouzové světlo, umístěné v rozích místností a chodeb. Což nikomu z nás na rozpoložení zrovna nepřidává a celé tlupy se zmocňuje pochmurnost, která krásně ladí s temnotou okolo.

Zbytek lidí se roztrousil kdesi po Toweru. Maddy je v pokoji s Prskavkou, Tony s Brucem zkoumají uvězněné Druhého a Thor s Clintem, Nat a Buckym se pokouší kontaktovat Shield a ozbrojit nás něčím, co proti Těm druhým bude mít šanci. Tasery se sice ukázaly jako účinné, ale nemáme jich zrovna dostatek. Navíc ani nevíme, kolik těch pumoopic může dohromady být.

Neměli jsme v plánu zbrojit a připravovat boj. Ale loupež mého nejlepšího kamaráda se rovná vyhlášení války z jejich strany. Musíme proto mobilizovat všechny své síly a zkontaktovat jednotky Shieldu. V tomhle boji potřebujeme pomoc.

,,Nemám strach. Vím, že to zvládne, je silný a tvrdohlavý. Ale proč se to pořád musí dít nám? To nebudeme mít nikdy klid?" zamumlám mu do hrudi a povzdechnu si. Nemo se zatváří soucitně a obejme mě pevněji. Mám pocit, že ho Benovo zmizení trápí více než mě a dává si to za vinu.

,,Slibuji, že na vás budeme dávat větší pozor." ujistí mě šeptem.

,,O to nejde, Steve." zavrtím hlavou a odtáhnu se, abych mu mohla pohlédnout do očí, zabarvené rudým odstínem.

,,A o co tedy?" povytáhne tázavě obočí.

,,Jde o to, že jestli nás sám vesmír nehodlá nechat na pokoji, nikdo s tím nic neudělá. Ani vy. Jestliže nemáme být zachránění a žít v klidu, pak nám ani dohled mocných hrdinů neochrání pozadí."

,,Říká se spíše záda ale-" jeho rýpavou poznámku umlčím lehkou ranou do hrudi a pobaveným zafuněním. Ano, mohla jsem mu dát silnější, v porovnání našich sil by mu to neublížilo, ale to bych musela vyvinout více energie a na to jsem příliš líná.

Vzápětí nespokojeně zamručím a prohlédnu si pohmožděné klouby, sedřené a oteklé od rány pěstí do tváře Toho druhého. Bylo to jako uhodit do pouliční lampy nebo nějaké železné stěny. Divný a nepříjemný pocit, co se mé kůže stále drží, jako ožehnutí kopřivou.

Steve si toho všimne. Vezme proto mou ruku do své a starostlivě si to zanedbatelné zranění prohlédne jako závažnou zlomeninu. Musím se pousmát. Ten pocit, že někoho zajímá i taková malá bolístka, je příjemně hřejivý. Po chvíli jejího zkoumání si ji přiloží ke rtům a opatrně bolavé pohmožděniny políbí, což přinutí mé tváře nabrat nachového odstínu. To však díky apokalyptickému osvětlení není vidět.

,,Nikdy jsem tě takhle rozzuřenou neviděl. Trochu mě to vyděsilo." pronese šeptem, ,,Ale udělalo to na mě dojem. A nejen na mě, Bucky z toho byl taky dost na větvi. Prý jestli tě někdy bude chtít naštvat, mám ho radši někam zamknout, než ho stihneš zamordovat." uchechtne se. To mě rozesměje, než se mi připomene zatuhlost unavených svalů.

,,Chtělo by to slunce..." protáhnu se, mumlajíc cosi o špatně umístěné Polární noci. Vymaním své tělo z jeho sevření a odpochoduji k ledničce. V té jediné je ještě pořád normální světlo, které vás nenutí si připadat jako ve stanici metra v Metru 2033.

,,Na to si asi ještě chvíli počkáme." promne si Nemo ztuhlý zátylek a se zívnutím se došourá za mnou do kuchyně, v níž po chvíli zmateného rozhlížení znárodní kávovar. Já zabavím velikou plechovku nějakého Tonyho energy drinku a vyhoupnu se na kuchyňskou linku.