Restart

6.

,,Ahoj" pozdravila jsem Lennu když jsem sešla do jídelny na oběd.

,,Ciao, to je dost že ses tu taky ukázala. Co první hodina Italštiny?" Zavzpomínala jsem na hodinu která se konala předevčírem. Spíš měla konat.

,,Noo...Víš, přesně o tom jsem s tebou chtěla mluvit. Já totiž....byla bych ráda kdybys...no, kdyby..." Dřív než jsem se vymáčknout,  nahrnul se do jídelny Jacob s rodinou. I s ním. Něco mi říká že jeho táta není jen tak někdo od ochranky.

Snažila jsem se co nejvíce zmenšit. Ideálně tak, abych se mohla schovat do mezery mezi parketama,  ke které jsem upírala oči. Bohužel se to nestalo. Sedl si přímo naproti mně s úsměvem. Jako by se nic nestalo. Jako by se nesnažil rozkazovat mi, místo učení. Propalovala jsem očima nevinný stůl. Na toho, kdo by si zasliužil usmrtit laserovým pohledem, jsem se dívat nechtěla. Zato on se na mě díval dost často.

Navlékla jsem si legíny, staré tílko a košili po dědovi. Koukal na mě celou večeři, jako by mu bylo jedno, že je kolem tolik lidí. Jako třeba moje máma.  A oni dělali jako by si toho nevsimli. Možná to vážně neviděli.
Jestli je to možné. Nevšimnout si toho neuvěřitelnýho množství energie, která se mezi námi napíná. Jako kdyby to během večeře pořád sílilo. Ani jsem nedojela svoji porci a utekla do pokoje převlíknout se. Cítila jsem se...divně.

Došla jsem k Artemu.

,,Tak co,cítíš se dnes na vycházku?" Poplácala jsem ho po krku. Už je tu celkem dlouho. Myslím, že potřebujeme oba vyvětrat.

Nasedla jsem z ohrady.

,,Tak kam pojedem?" 
Vyrazili jsme krokem a u lesa naklusali. Netušila jsem kam tahle  cesta vede, ani mě to nezajímalo. Na rovince jsme nacválali a mně unikl radostný výkřik. Rozesmála jsem. Miluju to. Cítím se TAK skvěle. Zahodila jsem otěže a roztáhla ruce. Arte zrychlil. Zaklonila jsem hlavu a zavýskla. Konečně svoboda!

Procházeli jsme se krokem v šeru stromů. Kolem bylo slyšet šumění potoka. Sklouzla jsem ze sedla a nechala Arteho napít. Přehodila jsem mu otěže kolem krku.

Sundala jsem si boty, vyhrnula legíny a vstoupila do potoka. Nebylo zrovna horko, ale té azurové kráse jsem nezvládla odolat. Podívala jsem se na Arteho který šel nejdřív za mnou a teď spokojeně cákal vodu všude kolem sebe. Pousmála jsem se a pak radši rychle vylezla, abych neskončila nemocná. To by mi tak scházelo, nemít možnost od nich utéct. Lehla jsem si na zem a zavřela oči. Soustředila jsem se jen na hedvábná stébla trávy pod mými prsty. Sem tam jsem nějaké utrhla.

Zase šustění listí. Zase ten pocit. Něco mě určitě pozoruje. Podívala jsem se na Arta, který stál v pozoru a napjatě větřil směrem k malým stromkům. 

Zvedla jsem se a začala se pomalými kroky přibližovat ke svému společníkovi. Slyšela jsem, že v Itálii pořád žijí vlci. Ne, nevím jestli je to pravda, každopádně to nechci zkoušet. Ať je to cokoliv, bude nejlepší moc to neplašit. Když jsem se konečně potichu doplížila k Artemu, křoví se začalo prudce hýbat, jako by se jím prodíralo nějaké velké zvíře. Vyskočila jsem ze břehu na Arta. Hned jak stal všema 4 na zemi jsme nacválali.

Do obličeje mě švihaly větvičky, nic jsem neviděla. Byla jsem úplně ochromená strachy. To se mi dlouho nestalo, poslední dobou jsem byla kompletně otupělá. Přikrčila jsem se a otočila dozadu. V tu chvíli Arte prudce zabrzdil a postavil se na zadní, málem přepadl naznak. Nečekala jsem to, neudržela jsem se a sklouzla ze sedla.