Restart

2.

Motala jsem se patrem dokud jsem nenašla zdroj té vůně. Po vstupu do kuchyně mi jako první padl zrak na chlápka nad plotnou. Chvíli jsem přemýšlela jestli se nemám otočit a zalézt do pokoje.
U stolu spokojeně snídala Lena. O důvod víc zmizet. Začala jsem potichu couvat. ,,Kathalino?'' S ušklíbnutím jsem se otočila za zvukem mého celého jména.
,,Uhm...Dobré ráno.'' Zamávala jsem. Jestli budeš takhle mávat dál, bude si myslet že jí mas ochrnutou. Nervózně jsem připlácla ruku zpátky k tělu. Zůstala jsem stát ve dveřích a přemýšlela co dál. ,,Tohle je kuchař, pan Ascoli. Ascoli, to je má dcera, Kathalina" pronesla po chvíli Lena. Kývala jsem mu na pozdrav a on nasadil široký úsměv.

Ani se mě nepokusila zastavit, když jsem popadla talíř a vydala se s ním do pokoje. Pokusy o rozhovor už jsme zřejmě vzdaly obě.

V mém pokoji bylo živo, několik lidí vybalovalo krabice. Postel už byla ustlaná. Když mě zpozorovali, šeptli mezi sebou pár slov Italsky a s malou poklonou se vypařili.

Rozhlédla jsem se kolem sebe. Talíř s lívanci skončil na stole a já se vrátila do postele. Vytáhla jsem zrovna rozečtenou knížku. Potřebovala jsem se vrátit do svého světa.

Za okny range roveru se míhala neznámá krajina. Bubnovala jsem prsty v rytmu kapek dopadajících na okýnko a občas zavadila pohledem o muže na místě spolujezdce. Představil se mi jako Jacob Ceppelliny. Můj bodyguard. Nejdřív mi to nějak nedocházelo. Bodyguard. Nenapadlo mě že to bude až...takový. Mamka je sice celkem slavná herečka, ale tohle mě nějak...no....nenapadlo. Jedeme už tak půl hodiny a on za celou tu dobu nepohnul ani jediným svalem v obličeji. Ráda bych řekla že aspoň mrkal,ale vzhledem k tomu že měl na očích tmavé brýle... No, zkrátka nevypadá moc přátelsky. Nebo jako živý tvor.
,,Uhm... A... Pane?.. Totiž... eh... Pane Ceppelliny?''
,,Říkejte mi Jacobe." Vytrhl mě pevným hlasem z mého zoufaleho koktání.
,,Jo... Teda... Děkuju." Odmlčela jsem se. ,,Tak vy mi prosím nevykejte... Jen... Chtěla jsem se zeptat...kamže to vlastně jedem?"
,,Promiňte, asi jsem to zapomněl zmínit. Vaše matka nás s vámi poslala na nákupy."
,,Nákupy čeho? Nic nepotřebuju."
,,Prý čehokoliv si budete přát." Zamyslela jsem se nad jeho slovy.

Přibližně po 2 hodinách jsme seděli v autě na cestě zpátky. Všichni živí a zdraví, až na nebohého Jacoba, kterého jsem při vystupování srazila dveřmi, když mi je chtěl otevřít. Myslím že si musím zvykat. Několikrát jsem se mu už omluvila, ale nejsem si jistá jestli to vůbec mělo cenu, tváří se pořád stejně. Pomohl mi odnést nákupní tašky plné knih,věcí na koně a na výtvarku do pokoje, i přesto že celou cestu do schodů jsem se ho pokoušela přesvědčit ať mi ty tašky vrátí. No... dostala jsem povolení odnést si nahoru polštář,takže...asi bych měla být spokojená? Kdyby mi před čtvrt rokem někdo řekl ze budu prosit o to abych si mohla sama odnést nákup,asi bych se mu vysmála. Určitě bych se mu vysmála.