Restart

3.

Dny utíkaly strašně pomalu. Jediné co mě drželo nad vodou bylo moje nadšení z blížícího se příjezdu Arta. Okolí baráku si říká o pozornost. Jsem tu jen týden a už mi chybí vyjížďky.

Po obědě jsem se rozhodla vylézt ze svého pokoje....tak po sto letech. Zaklapla jsem knížku a vydala se dolů. 

U vchodu jsem si navlíkla na nohy svoje starý tenisky. Lenna mi koupila Conversky, prý dárek ''na uvítanou do nového domova" no... ještě jsem se nějak nepřesvědčila k tomu nosit je.

Tentokrát jsem zůstala v zahradě. Už jsem potřebovala na vzduch, ale do lesa se mi pořád nechtělo.  Udělala jsem si menší okruh, který mi stejně v téhle parko-zahradě zabral celou hodinu mého času. Ne, že bych jinak dělala něco příliš užitečného. Pravděpodobně....bych četla.  Z myšlenek mě vytrhlo tiché zaržání. Nadšeně jsem odlepila pohled od cesty, ale do očí mi koukal cizí kůň. Ok, nevadí, lepší cizí než žádný. Sklonila jsem se. Klisnička. Pohladila jsem ji přes ohradu a  prolezla skrz. ,,Ahoj zlatíčko." Prohrabala mi všechny kapsy, zjistila, že nemám žádné jídlo a tak se vrátila k nádherně zelené trávě. Anglický trávník a nová dřevěná ohrada. Něco mi říká, že tohle tu je kvůli mně. Zajímalo by mě který ze zahradníků musel obětovat část svého rajonu. Přesvědčila jsem Lennu, že nechci aby Art bydlel ve stáji. Už od hříběte žil na pastvě, nechci ho zavírat. Pohladila jsem pasoucí se klisničku po boku a zamířila k nedalekému živému plotu. Za zatáčkou na mě vykoukl velký přístřešek s mini domečkem a skladem na krmivo přilepenýma z boku. Dveře od budky ani nevrzly.

Nos mi zaplavila vůně čerstvého dřeva a koní. Už tam bylo i moje sedlo a čištění. Vlastně tam bylo úplně všechno. Víc mou pozornost ale zaujala cizí výbava. Nádherně zdobené sedlo. Přejela jsem prsty po ošoupaných bočnicích. Majitelka klisničky asi nezahálí.

Většinu skladu zabíralo seno. Miluju tu vůni. Položila jsem na zem jednu z palet a rozvalila se na ni.

Probudil mě naštvaný křik, znělo to jako kdyby se někdo hádal sám se sebou. Vykoukla jsem nenápadně dveřmi a ztuhla na místě vzteky. Dělá si prdel?
Konečně přijel Arte. Mojí radost ale zastínila ta osoba co ho zrovna rvala za hubu, mlátila do něj bičem a řvala jako cvok. Vyběhla na pomoc svému největšímu pokladu.

,,Co si kurva myslíš, že děláš? Pusť ho!" Rozkrikla jsem se na toho chlápka co se rval s mým zlatíčkem. Začal na mě něco křičet nazpátek a znovu několikrát švihl bičem. Nevnímala jsem co říká. Dunění ve spáncích, švihání biče a hlasitě funící Art, tvořili v mojí hlavě divokou a nádherně zuřivosti symfonii.
,,Slyšels?  Vypadni od něj!" Ani se na mě nepodíval.
,,Máme tu bojovnici za práva zvířat..." procedil udýchaně mezi zuby ,,...neposlouchá, zaslouží si trest. Je paličatý, jen mu musím ukázat kdo je tu pánem." Zaryla jsem si nehty do dlaní. Můj loket skončil mezi jeho žebry a on překvapením zahodil vodítko. Rychle jsem po něm chňapla.
,,Hoou, klídek zlato." Arte vyděšeně couval a trhal hlavou. Sledovala jsem směr jeho pohledu. Ten cvok s bičem byl schoulený do klubíčka a držel se za břicho.

,,Zlatíčko, hodný, kliiid." Pokoušela jsem se mluvit s tancujícím Artem. Udělala jsem s ním několik koleček na cestě, za stálého mluvení na něj, co nejklidnějším hlasem. Ale tím ze jsem byla sama naštvaná na nejvyšší míru, moje snahy nebyly tak účinné jak jsem doufala. Po pár minutách se mi i přes to povedlo dostat ho do výběhu. Hned jak jsem mu sundala ohlávku, odcválal za živý plot. Nasraně jsem se otočila za důvodem celého toho cirkusu.

Byl to jen kluk. Žádný chlap. Černovlasý, vysoký, se sebevědomým úšklebkem na obličeji. Vyrazil ke mně klidným tempem, bez jakéhokoliv rozrušení nebo alespoň náznaku lítosti. Ten výjev mě naštval ještě víc, jestli to vůbec bylo možné. Asi ho budu muset praštit znovu, když se z toho tak lehko vzpamatoval. Už jsem se nadechovala, abych spustila salvu nadávek, ale předběhl mě.

,,Nazdárek." Řekl hlubokým, trochu chraplavým hlasem, se silným italským přízvukem a upřel světle šedé oči do mých. Chvíli jsem zůstala stát, zaražená tou neobvyklou barvou. Do čela mu spadlo několik pramenů vlnitých vlasů.

,,Zdravím? Zdravím?? Co třeba: 'Promiň, že jsem ti zmlátil koně'?!"
,,Ten patří tobě?" Odvětil nevzrušeně. Rázně jsem kývla.
,,Jasně. Chtěl bych tě na něm vydět. Takový hovado bys nezvládla ani náhodou." Zamračila jsem se na něj.
,,Tady vůbec nejde o to čí je. Zmlátil jsi ho kvůli ničemu!" Dál se mi díval do očí, ani se nepohnul, jen rty se mu zkroutily do křivého úsměvu.
,,Roztomilý."
Zavrčela jsem přes pevně zatlé zuby. Moje nohy samovolně udělaly několik kroků k němu.
,,Ty zatlé pěstičky... Snad se mě nechystáš praštit, maličká."
Zastavila jsem se kousek od něj a  zhluboka se nadechla. Hlavně klídek. Chystala jsem se odejít a jakožto moudřejší, což jsem očividně byla, toho nechat. Pomalu jsem otevřela křečovitě zatlé pěsti.
,,Hodná holka" zasmál se. Moje ruka vyletěla a vlepila mu facku. Vytřeštila jsem oči, fakt jsem to udělala? Teď pro změnu zatínal pěsti on. Kousek jsem odcouvala a když se nehýbal, odvážila jsem se k němu otočit zády a rychlým krokem se vzdálit.

Ještě jednou jsem se za ním otočila. Už se netvářil naštvaně, spíš.... překvapeně. Jo, kamaráde, to jsme oba. Ale zasloužil si to.