Restart

1.

Běžela jsem po točitých schodech,pořád výš a výš. Nemohla jsem se nadechnout, píchalo mě v boku a pálily plíce. Do očí se mi začínaly hrnout slzy zoufalství. Přece nejsou nekonečný!  Schody přede mnou najednou zmizely a já padala dolů.

S trhnutím jsem se probudila v obří posteli s nebesy. Tahle noční můra je moje stará známá. Navštěvuje mě každou noc. Posadila jsem se a těkala očima po neznámé místnosti. Zrak mi padl na nevybalené krabice. Stěhování. Včera. Itálie. Jo,jsem v Itálii.

Plácla jsem sebou zpátky,ale ani měkké objetí hromady polštářů mi nepomohlo znovu usnout. S povzdechem jsem se vyhrabala z postele.

Balkonové dveře při otvírání tiše zavrzaly. Ledové dlaždice mě zastudily pod chodidly. Čekala jsem, že Itálie bude na začátku prázdnin teplejší. Začaly mi drkotat zuby. Z údolí stoupala mlha. Vždycky jsem chtěla bydlet někde v horách. Takhle jsem si to ale nepředstavovala.

Pokojem se ozývalo pleskání bosých nohou, když jsem prošla místností k velkému oknu naproti balkonu. Byl odtud výhled do zahrady. Na část. Byla tak velká že jsem nepoznávala kde končí.

S jasným cílem to zjistit jsem se nepozorovaně vyplížila ven. Za udavatele směru jsem si vybrala les, který se nacházel na konci štěrkových cestiček a okrasných záhonů.

Zastavila jsem se před kovovou brankou. Skrz tepané spirály okolního plotu prorůstalo ostružiní. Rez zabarvila kov do oranžova. Vypadalo to jako předěl svou světů. Z perfektně upravených záhonů a trávníků do hustého lesa. Branka tiše zavrzala, když jsem do ní zatlačila. Houštím se vinula úzká cestička. Tiše jsem našlapovala, s pohledem zabodlým do cesty před sebou. Mezi stromy se líně povalovala mlha, skrz kterou začínalo prosvítat vycházející slunce. Ještě před pár měsíci by mě takový pohled uchvátil. Ted jsem jen sklopila hlavu a odšourala se po cestičce. Bloumala jsem lesem, kroky mě zavedly k malému paloučku. Lehla jsem si do trávy a zadívala se na mraky nad sebou.

Se zavřenýma očima,na hranici spánku a bdění mě z otupělosti probral nepříjemný pocit.  Kolem začalo šustit listí. Když jsem se nad tím tak zamyslela, vlastně ani nevím jak dlouho už se to kolem ozývá. Zní to jako kroky, nebo se mi to jen zdá? Posadila jsem se. Co tak hrozného by se tam mohlo schovávat? Snad zvládneš zajíce ve křoví. Zakašlání. Nevím jestli zajíci kašlou, ale určitě ne takhle. Nervozně jsem si stoupla a chvíli pozorovala okolní keře. Větve na pravo se začaly zprudka houpat. Rozběhla jsem se po cestě, doufajíc, že běžím správným směrem.