brutasha - oneshots.

do you ever think of me?

Seděla na pohovce, která stála přímo u oken, za kterými padaly podzimní kapky. Napadlo ji, jestli má Thor něco společného s deštěm. Pokud ano, byla ráda, že prší, milovala déšť. Pozorovala jak každá kapka stéká po okně a poté se spojuje s tou druhou. Vždy když pršelo, propadla svým myšlenkám a mohla uniknout reálnému, drsnému světu. Přes nohy měla hozenou deku a v ruce držela šálek čaje. Když se probudila, nezkoušela dál usnout, věděla že by neuspěla, proto se vždy přesunula sem. Nechtěla zůstat ve svém pokoji, připadalo ji, že ji stěny každou chvíli rozmáčknou. V takových to situacích přemýšlela nad spousty věcmi. Co koupí Lile, Coopovi a Natovi k narozeninám, jak prožije svůj zbytek života, kde se stala chyba a ona skončila s tolika muži na základně. V těchto chvílích byla ráda za Wandu. Po každé ji napadalo tolik možných otázek, ale vždy ji napadla ta stejná. Myslí někdy na ní? Myslí někdy na ní tak moc, jako ona na něj? Jak je vůbec možné, že dopustila svým citům, aby se dostaly do její hlavy. Je vůbec možné, aby muž cítil to, co žena? Hlavu si zaklonila, zavřela oči a poslouchala déšť, který byl pro její uši orchestrem. 

''Nat. Natasho,'' hladila ji po rameni cizí ruka. Pomalu se probouzela. Pootevřela oči a zahlédla ho jak stojí nad ní s ustaraným pohledem, ale i s úsměvem. 
''Promiň, většinou tě zastihnu vzhůru a nechtěl jsem, aby si ležela na téhle pohovce, když můžeš jít spát do své postele,'' pousmál se a poukázal na její místo. 
''Většinou tady neusínám,'' odpověděla mu. Porozhlédla se a zaregistrovala, že venku už neprší a slunce se snaží dostat na oblohu. Natáhl k ní ruku, aby ji mohl vzít hrnek, který ji ležel mezi nohy.

''Divím se, že si ho nevylila,'' usmál se. Položil hrnek na stůl a vrátil se zpět k ní. 
''Kolik je hodin?'' zeptala se.
''Za 10 minut bude 6,'' podíval se na hodinky.
''Nemyslíš, že je zbytečné chodit spát, když většina lidí vstává?''
''Nejsme jako většina lidí,'' odvětil. 
''Touché...,'' pousmála se a gestem mu nabídla, aby si přisedl, ''Proč stáváš tak brzy?''
Sedl se na druhou stranu pohovky.
''Mám rád klid. A po ránu tu klid vždy je, rád si při něm srovnám myšlenky,''  řekl s pohledem na město, které se pomalu probouzelo k životu, ''Není ráno, kdybych tu byl dřív než ty, určitě máš hezčí pokoj než tohle místo','  pousmál se a podíval se ven z okna.
Natasha ho sledovala a všimla si, jak krásný má profil. Slunce, které pomalu vylézalo za horizontem začalo oslňovat jeho tváře a hnědé kudrlinky. Tenhle muž ji nikdy nepřestane lézt do hlavy. Jeho jméno, jeho tvář, jeho skutky, zůstanou tam.
''Myslíš na mě někdy?'' zeptala se z ničeho nic. Bruce se na ni otočil a chytil její pohled. Seděla opřená o konec pohovky a nohy měla centimetry od jeho pasu. Bruce si zahákl ruku za opěradlo. Slunce zvýraznilo její zlatou hřívu a sametovou pleť. Její oči ani jednou neuhnuly. 
''Prosím?'' zeptal se.
''Slyšel jsi. Myslíš na mě, když já myslím furt nad tebou?''
''Proč se pt-, myslíš na mě?'' zaskočil se. Natasha se pousmála nad svými myšlenky.
''Někdy si říkám, jestli není lepší myšlenky pustit k vodě, když nevíš, jestli se vůbec zobrazuješ v myšlenkách toho dotyčného,'' řekla a sedla si do tureckého dřepu, což zapříčinilo, že byla kousínek od jeho obličeje. Prozkoumával její obličej. Neodpověděl ji. Natasha se otočila zpět k městu a litovala, že se zeptala. Bruce chytl Natashinu ruku.
''Každou chvíli, když potřebuji klid. Vždy, když si potřebuji srovnat myšlenky.'' Natasha se otočila a koutky úsměvu se ji nadzvedly. Usmíval se také.
''Nad čím přemýšlíš teď?'' zeptala se.
''Jestli je to, co potřebuji klid nebo vidět osobu, která je mým klidem.''
''Políbíš mě konečně?'' zeptala se ho. Bruce si prohlédl její obličej a skončil na jejích rtech. Chytl ji za tvář a věnoval ji polibek. Byl jemný, pomalý a naprosto okouzlující. Slunce vylezlo a prosvítilo celý pokoj. Natasha chytla Bruce za krk a nechtěla, aby jejich polibek skončil. Když se Bruce odtrhl, přiložila její hlavu pod jeho bradu a zavřela oči. Vnímala jeho parfém, jeho hrubou kůži a jeho uklidněné dýchání. Bruce si položil bradu do jejích vlasů a věnoval ji polibek na čelo. Přitiskla se mu na hruď a roce obmotala kolem jeho pasu. Přehodil přes ně deku, pevně ji objal a hladil po zádech. 

Slunce sice hřálo na obloze a lidé po celém New Yorku cestovali mezi městskými uličkami, ale Natasha spokojeně spala na Brucovi. Na obličeji ji tančil úsměv. A Bruce se po dlouhé době dočkal ranního klidu, nad kterým tak dlouho přemýšlel.

Ano. Myslel na ní.

-a.