Asura - kapitola jedenáctá - Cizí přítomnost

Začít od začátku

„To je v pořádku," ujistil ho Zoran a přestal se mračit, aby démona uklidnil. „Tak jdeme. Podíváme se těm zmetkům na zoubek."

Ve sklepě byly všechny čtyři Vétaly připoutány zápěstími tlustými řetězy ke zdi. Dvě z nich jen zplihle visely, paže vykloubené v ramenou, jak nesly váhu bezvládných těl. Jedna z nich měla ruku napůl vytrženou z kloubu, protože váhu těla hnijící maso neudrželo. Další dva démoni byli stále při vědomí. Vztekle prskali kolem sebe a vydávaly zlostné skřeky.

Zrovna když vešel Zoran s Čeňkem, natahoval k jedné z nich Ondřej paže. Chystal se uchopit její hnusnou hlavu a pokusit se vypáčit z démonovy mysli nějaké informace. Vyrušen pohlédl krátce přes rameno. „Anna?" svraštil obočí.

Zoran jen zavrtěl zamítavě hlavou, a pak rozhodně dodal: „Vystřídám tě."

Ondřej souhlasně pokývl a odstoupil od páchnoucího těla. Postavil se vedle Čeňka a konverzačním tónem prohodil: „Asi bude horko."

„Taky bych řekl," utrousil Čeněk napůl úst. Veškeré jeho veselí bylo fuč.

„Připraven?" pohlédl na něj Zoran tázavě a hnědá barva jeho očí začala ustupovat zlatavé záři.

„Jako nikdy," přikývl Čeněk a vzduch se zavlnil, když kolem sklepa rozvinul proti-zvukovou bariéru.

„Dobře," zahučel temně Zoran a pohlédl krvelačně na Vétalu. Ta se vrhla směrem k němu v sebevražedném útoku, ale Zoran se ani nepohnul. Její ostré čelisti zacvakly jenom kousek od jeho obličeje, on ale ani nehnul brvou. Pohybem rychlejším než Ondřej nebo Čeněk dokázali zaznamenat, se dotkl ukazováčkem prostředku čela Vétaly a zahleděl se jí upřeně do očí. Chvilku bylo ticho, ale pak se z mrtvolných úst démona vydral srdceryvný, ječící zvuk plný děsu. Odrazil se od holých stěn sklepa a spojil se s dalším drásavým výkřikem. Zoran stál jako zkamenělý, Vétaly se dotýkal stále jen tím jedním prstem, démon před ním se přesto kroutil a jeho tělo od ramen dolů se škubalo bolestí. Nepřestával ječet. Co bude následovat přihlížejícím Asurám napověděla napřed tenká stužka kouře, která začala Vétale stoupat z uší, nosu a koutků očí. Trvalo to jen zlomek vteřiny, než kouř vystřídaly plameny. Vyšlehly vysoko a spojily se v jeden jediný, aby spálily na uhel démonovu hlavu, než začaly postupně polykat i zbytek těla.

Zoran přivřel oči a na krátkou chvilku si dovolil podlehnout blaženosti, způsobené získanou energií zničené Vétaly. Pak zuřivě pohlédl směrem k druhé, která se vyděšeně přikrčila a zakňourala.

Zrovna se chystal vydat se k ní, když za sebou zaslechl šramot, a pak někdo tiše vyslovil jeho jméno. Prudce se otočil.

„Ne!" vykřikl Ondřej polekaně a napnul se, aby skočil proti Zoranovi a zaštítil tak před jeho plameny příchozí. Čeněk po něm ale pohotově hmátl a zastavil ho.

Byla to Anna a vyděšeně strnula, když na ni Zoran pohlédl a ona spatřila v jeho očích ohnivé inferno. Ucítila, jak ji ovanula horká vlna a instinktivně se přikrčila, protože očekávala, že sama vzplane.

Zoran ale okamžitě sklopil pohled k zemi, až betonová podlaha tím žárem pod jeho nohama popraskala. Rychle se ovládl, rychleji než jindy, a tak když na ni znovu pohlédl, jeho oči už získaly zpátky svou barvu.

„Anno," oslovil ji naléhavě a hbitě k ní přistoupil. Právě včas. Opřela se o něj plnou vahou, jak se sotva držela na nohou.

„Na tohle jsem fakt už moc starý," hlesl Ondřej šťastně, když nikdo z nich neskončil jako škvarek.

„To bylo o fous," souhlasil s ním Čeněk a utřel si zpocené čelo.

„Tohle už nikdy nedělej, Anno, rozumíš? Mohl jsem tě zabít, sakra!" obořil se na ni Zoran vyděšeně.

ASURAPřečti si tento příběh ZDARMA!