Barevná zóna ✔

16. Udělal bys to, Joshi?

„Už zase na ni myslíš?" vyrušil jej Mikaylin hlas. Položila na zem síťovaný vak s pár jablky, nerozkrájeným kusem toustového bochníku, sýrem a včerejšími novinami a přisedla si k němu na oblázkovou pláž. „Měl bys toho nechat. Po tom co ti udělala."

Nechápal, jak si někoho takového, jako je Miky, vůbec zaslouží. Ta dívka byla jako Joshuův strážný anděl. Kdykoli měl pocit, že si sahá na dno, byla tam, aby jej zachytila a nedovolila mu spadnout. A v ten podvečer, kdy se jako zločinec plížil z vlastního domova, mu ji osud přihrál opět do cesty. Nemusel se jí o nic prosit, nemusel říct jediné slovo díku. Stačilo, aby se jejich cesty zkřížily na příjezdové cestě. Vyslechla jej, utěšila a i přestože věděla, jak je to nebezpečné, nabídla Joshuovi svou pomoc.

„Tomu ty nemůžeš rozumět, Miky." vysvětlil dívce. „Ale až si někoho najdeš... Až najdeš toho pravého, bude jedno co řekne nebo udělá, vždycky se ho budeš snažit chránit a ospravedlňovat jeho chyby," před očima viděl Penelopinu tvář, ten nejistý úsměv, s jakým klopila oči k zemi a lesklé rty, jakoby je kdosi obtáhl bílou pastelkou, „Je to jakoby bylo jeho jméno vryto do tvého srdce."

„Už navždy," doplnila jej Mikayla.

„Už navždy," zopakoval po ní. Pak se na ni otočil a povšiml si jak Miky tečou po tváři slzy. „Jsi v pořádku?"

„To je jen tím větrem," setřela si dlaní tvář. „Zítra bude nejspíš pršet. Přinesu ti taky nějakou deku," vstala, ale on ji chytil za ruku a přitáhl zpět k sobě. „Vždyť jsi teď přišla." Nechtěl ji vidět posmutnělou. Sám měl v sobě smutku víc, než dokázal snést. Dal kolem ní ruce a položil si její hlavu na rameno, ale ona v sobě neměla tutéž melancholickou náladu, ne takovou, jakou cítil Joshua po tom, co všechno ztratil a neviděl žádnou budoucnost. Miky v sobě měla ambice a nezávislost a možná proto ji jeho zamilované patlání o lásce rozesmutnilo.

„Kdyby chtěla, aby ses k ní vrátil. Udělal bys to?"

„Já..." nadechl se a pak ji uviděl.

Stála pár kroků od něj. Blonďaté větrem rozcuchané vlasy, propadlé křišťálové oči, večerní zimou rozpraskaná ústa. „Udělal bys to, Joshi?" zopakovala po Mikayle Penelope.

Okamžitě vstal. Nejraději by ji vzal do náručí, přesně tak, jak si to ještě před chvílí maloval ve své hlavě. Pevně stiskl a nepouštěl. Zahřál by její zmrzlé dlaně, políbil promrzlá ústa, dotýkal se všech částí své jediné milované Penny. Ale to nemohl, ne pro její rozmary, ale pro oprátku nad svou hlavou.

„Ne, to si nemyslím," odvětil a snažil se znít klidně a chladně, ač viděl, jak se před ním Penelopin odraz proměňuje.

„Jak... Jak to myslíš," vykoktala.

„Tak, jak jsem to řekl," zvýšil hlas, „tady na tom místě jsme si přísahali společnou budoucnost," ukázal směrem na molo, a ty jsi, ani ne tři dny na to,  musela všechno zničit."

„Slyšela jsem tě. Mluvil jsi s mým otcem." v rychlém sledu slov byla cítit nutnost, s jakou se Penny snažila Joshe přesvědčit, aby změnil názor. Netušila však, že svádí zbytečný boj. Nešlo o to, co řekne, nebo udělá. Jejich budoucnost nezničila ona, ale on.

„Tak o tohle tady šlo?" na okamžik se musel zamyslet. „Ty sis myslela, že jsem si ty peníze vzal, proto jsi mě odkopla?"

„Omlouvám se, nechtěla jsem," obhajovala se Penny. „Jen to na mě bylo všechno tak rychlé a já nevěděla, jestli ti můžu věřit. Ale teď ti věřím. Udělala jsem blbost a strašně mě to mrzí," přiblížila se k němu a pokusila se chytit Joshe za ruku, ten však ustoupil. „Tak tebe to mrzí?" nechtěl na ni křičet, ale zároveň ji potřeboval dostat co nejdál od sebe, než bude příliš pozdě a on jí znovu propadne. „Mířila jsi na mě pistolí, Penelope. To není jen tak něco, nad čím bych mohl mávnout rukou."