PERCY ZACHRAŇUJE BRADAVICE

12/ A DO ŘEDITELNY!

Percyho pohled:
Všechny následující dny probíhali dá se říct úplně stejně. Občas jsme si šli zatrénovat nebo jsem navštívil jezero. Učení nepovolovalo a úkoly byly pořád hrozné.

Uběhlo pár měsíců a za okny se začal objevovat sníh. Navštěvovali jsme taky zdejší vesničku Prasinky.

Čas běžel a byli Vánoce, mnoho studentů proto jelo domů. Já bych taky rád jel ke svojí rodině, ale mám tu úkol. Každou chvíli se může něco stát a pokud tu zrovna nebudu, tak to znamená, že jsem zklamal.

Rodině jsem poslal sovu s dopisem a menším dárkem. Doufám, že si o mě mamka nedělá zbytečné starosti.

Teď jsem dva dny jenom odpočíval, tak mám v sobě až moc energie, Annabeth a i Leo na tom vypadali stejně. Hagrid nám prozradil o komnatě nejvyšší potřeby, když je venku škaredě, tak si tam chodíme občas zatrénovat. Chystali jsme se tam jít dneska ještě před obědem.

„Lidi?" řekla  Annabeth, když jsme šli do komnaty nejvyšší potřeby.

Podívali jsme se na ni.

„Vzpomínáte ještě na ten sen, který měl Percy o těch asi padesáti temných postav?" zeptala se.

Řekli jsme, že jo a tak pokračovala: „Zdálo se mi něco podobného, ale těch postav tam bylo tak pět set. Jeden z nich, asi vůdce, stál na vyvýšené plošině a křičel do davu těch postav: Zaútočíme za dva týdny, to bude měsíc nejmenší, bude v novu. A pak se nám konečně podaří získat ten hrad. Lidé se nás opět budou bát, budeme mít respekt. Kdo jde se mnou? Pak všichni začali tleskat a jásat a probudila jsem se.

Přemýšlel jsem o tom. „Tak to je asi jasné. Chystá se další válka. Asi bychom už to měli říct řediteli. Musíme se my i kouzelníci připravit," řekl jsem.

„A ví vůbec někdo, kde je ředitelna?" zeptal se Leo.

„Jo neboj, zkoumala jsem nějakou knihu o tomhle hradě. Mělo by to být asi tudy," ukázala Annabeth nějakým směrem.

Procházeli jsme chodbami a schodištěmi, až jsme nakonec dorazili ke dveřím, vedle kterých byli dva chrliče. „A co teď? Potřebujeme heslo," řekl jsem.

„Na co potřebujete heslo?" ozval se za námi hlas. Všichni jsme se bleskově otočili a já si instinktivně dal ruku ke kapse na můj propiskomeč. Stál tam Harry.

„Co tu děláte?" zeptal se Harry.

„Potřebujeme něco naléhavě říct řediteli. A co děláš ty?" zeptal jsem se na oplátku.

„Brumbál mě sem zavolal."

Najednou se před námi otevřel ten vchod do ředitelny a stál tam Brumbál. Pokynul nám ať vejdeme dovnitř.

Už když jsem vcházel, měl jsem strašně divný pocit, když na mě začali divně koukat postavy v obrazech. Bylo tam spousta zvláštních udělátek a prostě divností. Na jedné skříni tam ležel ten moudrý klobouk. Naštěstí byl zticha.

„Posaďte se tady," Brumbál ukázal na několik židlí před jeho stolem, jako by už věděl, že jsem příjdeme. Sám se pak posadil za ten pracovní stůl.

„Tak copak mi potřebujete tak naléhavého povědět, že jste za mnou přišli?" podíval se na mě, na Annabeth a na Lea.

„No, blíží se k nám velké nebezpečí museli jsme vás jít varovat," řekl jsem.

Brumbál nevypadal překvapeně, spíš se na nás zvědavě podíval. „Co tím máte přesně na mysli pane Jacksone?" zeptal se.

„Za dva týdny, až bude měsíc v novu na tento hrad zaútočí temné postavy. Jsou velké a jakoby vytvořeny ze tmy."