PERCY ZACHRAŇUJE BRADAVICE

4/ VÝZVA

Percyho pohled:
Všude byla tma, byla totiž noc. Jenom jedna pouliční lampa svítila na mé dva kamarády vedle mě.
„Pokud se nemýlím jsme na příčné ulici," řekla Annabeth po chvíli. „A to znamená že..." chvíli přemýšlela, „že jsou tady asi dvě hodiny ráno. Pokud se nacházíme v Anglii, posun času je tu o pět hodin a v táboře polokrevných bylo tak devět nebo deset hodin večer, když jsme odcházeli. Nebo spíš, když jsme se přemístili."

„No ve dvě hodiny ráno tu asi těžko najdeme nějaké ubytováni," upozornil Leo.
„Nemáme zatím ani peníze, takže pochybuji, že tu něco teďka seženeme," řekl jsem.
Annabeth se na nás jen podívala. „No, mohli bychom přespat venku, ale to podle mě není nejlepší nápad. Takže se tu ještě porozhlédneme."
Jen jsme přikývli. S ní se totiž hádat nechceš.
Chodili jsme dům od domu, jestli na nějakých není napsaný, že je to nějaký nocleh. Nakonec jsme došli k Děravému kotli. Tam se ještě svítilo, byl to totiž hostinec. Lidi si tam o večerech určitě chodí na pivko.
„Tady by mohlo být i ubytování," odhadovala Annabeth.
„Tak asi jdeme dovnitř," podíval jsem se na dveře. Snad tady najdeme noclech, protože každou chvíli padnu únavou.
Hned jak jsem otevřel, slyšel jsem hlasitou hudbu. Divil jsem se proč nejde slyšet i venku, ale pak mi došlo, že na to mají asi nějaké kouzlo.
Asi šest chlapů sedělo u stolu s pivem, skoro spali a pohybovali se jen silou vůle. Byli tu už poslední hosté. Povídali si asi o nějakém utkání.......ve famfrpálu? Nemám tušení co to je.

Přišel k nám možná taky trošku přiopitý, asi vedoucí tohoto podniku. „Ahoj, já jsem Tom a podle mě ještě nejste dospělí, takže radši běžte domů hezky do postele spát špunti."
Annabeth vyšla trochu dopředu: „Ahoj, já jsem Annabeth a ne, nikam nepůjdeme."
Leo zpozorněl: „My se jen chceme zeptat jestli se tu můžeme na pár dnů ubytovat."

„Promiňte, děti tu nechci. Pokud tu teda nemáte nějaký dospělý doprovod," rozhlédl se.
„To sice nemáme, ale co když vám zaplatíme dvakrát tolik?" začal vyjednávat Leo.
„Ne, ani nevím jestli máte peníze.
„Máme, to se nebojte."
„No to se bojím," překřížil ruce na hrudi.

„A když vám zaplatíme dvakrát tolik a budeme vám tu pomáhat?" zvyšoval nabídku Leo.

„Pomoc nepotřebuju, ale mám nápad."

Zvědavě jsme se na něj podívali. "Jaký nápad? Určitě ho splníme," ozval se Leo. Hodil jsem na něj přísný pohled, protože tímhle tempem ukončí naší výpravu dřív než ještě pořádně začne.

„Dobře tedy," naklonil se k nám blíž, „vidíte támhlety chlapy?" Ukázal na tu poslední partu chlapů.
Přikývli jsme.
„Chci už jít spát, tak pokud je odsud dokážete vykopnout, nechám vás tady zadarmo. Pokud se vám to ale nepovede, vypadnete odsud, jasný?"
„Jasný," řekli jsme všichni naráz.
Tom odešel za pult. Očividně byl zvědavý jak to uděláme.
„Takže," otočila se na nás Annabeth, „mám plán." Vzpomínáte si jak se bratři Stollovi jednou naštvali, že se Afroditin srub tak navoňuje, až to všude smrdí?" Přikývli jsme. „Tak potom jim přece do srubu hodily jejich vynález. Byla to ta malá sklenička s tím nejsmradlavějším smradem na světě. Ještě týden potom se tam nedalo bydlet, protože z toho smradu lidé i omdlévali. Pak jsme teda přišli na to, že ten smrad zamaskují jedině levandule."

Šibalsky se na nás usmála, „takže já tady pár těch skleniček mám, tušila jsem totiž, že se mi budou k něčemu hodit."

U svého kufru otevřela jakousi tajnou kapsičku. Moc dobře jsem věděl, že těch tajných kapsičkek tam má minimálně deset. Mám pocit, že má nějaké tajné kapsičky i v tajných kapsičkách. Vytáhla z ní jakousi malinkou ampulku se zeleným plynem.
„To je ono. Pro jejich vypuzení, by mělo stačit pootevřít jí jen na malinkatou chviličku," řekla Annabeth.

Vzal jsem ji jí z ruky a čichnul jsem si k ní. Necítil jsem vůbec nic, ale tuším jsem, že pokud ji otevřu, tak mi moc dobře nebude.
Annabeth došla ke stolu, kde byli ti lidé. Všimnul jsem si, že Tom zpozorněl. Ti chlapi ji úplně ignorovali, asi ani nevěděli, že tam je.
Na asi dvě vteřiny otevřela tu ampulku, co nejblíž u nich. Pak rychle utekla k nám a dotáhla nás na protější stranu místnosti.
opilci se postupně začali šklebit, zacpávat si nosy a držet se za břicho. Říkali něco o tom že nic horšího necítili a že přijdou zaplatit zítra a odešli.
Byl jsem od místa dění docela daleko, ale i přesto se mi taky chtělo odejít a zvracet. No, snad to nějak zvládnu.
„Tak jsme to dokázali. Kde se můžeme ubytovat?" podíval se Leo na Toma.
Neměl slov, šlo to vidět. Nakonec z něj vypadlo: „Ale jak se mam zbavit toho smradu?"

„Pomůže vám levandule," řekl jsem mu. Nad tím si jen povzdechl a začal otevírat okna.
„Víte, pořád vás nemám rád, ale jelikož já to co řeknu, taky splním, máte pokoj číslo čtyři."
Hodil nám klíče a Annabeth si je vzala. Nevěděli jsme kde to je, tak jsme šli po schodech nahoru a hledali jsme.
Dobře, zas tak těžký to nebylo, byli to hned druhý dveře v levo.
Nebyl to sice žádný luxus, ale co jsme mohli čekat, když tu jsme zadarmo. Byli tam tři postele, každý jsme hopsli do jiné a usnuli jsme skoro hned.

867 slov