PERCY ZACHRAŇUJE BRADAVICE

11/ SEN

Ronův pohled:
Opět jsme se s Harrym a Hermionou sešli v nebelvírské společenské místnosti. Za minulé roky jsme zjistili, že v noci se věci řeší líp než ve dne. Jsou tři ráno, tomu říkám ideální čas.

Sešli jsme se, abychom pořešili, proč se Malfoy choval na lektvarech, tak jak se choval. Taky jsme chtěli přijít na to, proč jsou ti noví studenti tak zvláštní. Například Leo a Annabeth byli úplně jinak staří, ale chodí do stejného ročníku.

Povídat si v noci má jednu velkou výhodu. Nikdo vás neruší. To jsem si teda alespoň myslel. Když se otevřeli vstupní dveře do naší místnosti, málem jsem spadl z křesla. Přišel na nás snad některý z učitelů?

Nevěděl jsem jestli být rád nebo ne, když tam stál Percy.

„P-Percy, co tady děláš? Jsou tři hodiny ráno," vypískla Hermiona.

„Ehh..." zdráhal se, „stejnou otázku můžu položit i já vám."

„Mám nápad, nebudeme dělat jako, že jsme se tady nikdy nepotkali?" navrhl jsem po chvíli ticha.

Všichni souhlasili.

Percy odcházel do chlapeckých ložnic, když se náhle otočil. „I když... zajímalo by mě, proč tu jste," usmál se šibalsky.

Podíval jsem se na Harryho a Hermionu. Třeba nám řekne něco o sobě a zjistíme, čím je tak zvláštní. Nebo nám alespoň prozradí, co ho vedlo k tomu, aby si povídal s Malfoyem.

Řekli jsme mu tedy, ať si k nám jde přisednout. Vypadal plný energie. Cestou k sedačkám si na krk nasazoval náhrdelník s různými korálky a přívěskem s nějakou perlou.

Chvíli bylo ticho a Percy si pohrával s propiskou mezi prsty.

Z té jeho propisky jsem měl respekt, ani nevím proč, ale měl.

Ticho prolomil Hermionin hlas: „Tak kde si byl takhle v noci?"

Percy se chvíli zamyslel a odpověděl: „Šel jsem ven."

„Ale proč?" zjišťoval Harry.

„Venku je krásně, chtěl jsem se jít podívat k jezeru."

„Ale to můžeš i ve dne."

„Noc má taky své kouzlo," usmál se.

Zamyslel jsem se, dělal mi v tom zmatek, něco tají. Ale co?

„A co tu děláte vy?" vyrušil mě Percyho hlas v přemýšlení.

Máme mu říct pravdu nebo ne? Co když nám on sám lhal? Hele, nevím jak vy, ale já lhát nebudu. Mám pocit, že mě ta jeho propiska nemá ráda, dneska se mi totiž zdálo o tom, jak ji otevřel a byl z ní meč.

„My si tu jen povídáme, zvykli jsme si řešit různé záležitosti v noci," řekla Hermiona.

„Co řešíte tentokrát?" optal se.

„Malfoye a.." trochu se zdráhala, „a vás tři."

„Cože? Proč nás?" překvapil se.

„Neber si to zle. Jen nás zajímá proč jste se s ním bavili. Jste polokrevní ne? On se baví jen s čistokrevnými."

„Aha. On není tak zlý, teda aspoň na nás nebyl. Dá se s ním povídat úplně normálně," vysvětlil.

„No jo, ale prostě..." máchala rukama „ ... to je jedno, " vzdala to.

„To jste si tady domluvili uprostřed noci schůzku jenom kvůli tomuhle?" nechápal.

„Vlastně jsme chtěli řešit i co jste zač. Ne, že byste se chovali nějak zle. Ale jste takoví zvláštní. Něco tajíte, mám pravdu? Proč jste ve stejném ročníku, když máte úplně odlišný věk?" zeptal se Harry.

Percy si přestal hrát s propiskou. Jeho tvář byla nečitelná, ale řekl: „Já vám teď nic říct nemůžu, ale myslím, že se to tu každý stejně dozví. I vy to budete vědět, ovšem teď to ještě znát nepotřebujete. Pořád je čas, ani já tady ještě nemám ve všem jasno." S těmito slovy se zvedl usmál se na nás a odešel.

To mě zmátlo ještě víc. Opravdu něco tají! A něco se chystá. Má se něco stát, proto tu je. Teda možná, já nevím! Nic nechápu.

Chvíli jsme o tom ještě diskutovali, ale na nic jsme nepřišli. Nakonec jsme se vydali do ložnic a spát.

Percyho pohled:
Achjo, nevím co si mám o dnešku myslet, ale je mi to celkem jedno. Už chci jen spát...

------ráno-----

„Vstávej Percy!"

Otevřel jsem oči a nade mnou stál Leo.

„Špatné sny?" zeptal se.

„Cože?" nechápal jsem.

„No, jen že jsi s sebou vrtěl, škubal a spadl si z postele," usmál se.

Posadil jsem se. Měl pravdu, byl jsem na podlaze. Nemotorně jsem se vyškrábal na postel a plácl sebou na záda.

„To né," zaskřehotal jsem. Vzpomněl jsem si na můj sen. Byly tam obří postavy, celé ze tmy. Vlastně jen takové siluety, přerostlí lidé ze tmy. Bylo jich tak padesát, ale ze tmy se tvořili další. Taková miniarmáda. Strašidelné na nich bylo, že ani nepoznáte, jestli k vám stojí zepředu nebo zezadu. Nemají obličej, prostě jen 3D siluety. Někteří se do ruky pokusili vzít zbraně, ale propadali skrz ně, jako by byli stín.

Řekl jsem to Leovi. Ten z toho taky nebyl zrovna dvakrát nadšený.

„Třeba to nic neznamená. Možná jsi jen začal blouznit. Nepraštil ses do hlavy náhodou?" optal se.

"No, před chvílí jsem se probudil na podlaze, možná to bude tím."

Šli jsme na snídani a tam jsem můj sen pověděl i Annabeth. Poté už jsme to neřešili, v ničem by nám to stejně nepomohlo. To jsou prostě polobožské sny.

„A jak dopadl ten tvůj výlet do jezera?" zeptala se Annabeth.

Řekl jsem tedy Leovi a Annabeth vše, co se stalo v noci. Byli docela dobří posluchači, ale musel jsem si dávat pozor, jestli nás nikdo neposlouchá. Bylo by totiž zase zdlouhavé vysvětlování. Dneska v noci jsem při vysvětlovaní Harrymu, Ronovi a Hermioně, taky neřekl úplně vše. Dá se říct, že jsem jim lhal, ale teoreticky ne.

901 slov