PERCY ZACHRAŇUJE BRADAVICE

10/ GREG ZACHRAŇUJE ŽIVOTY

Percyho pohled:
Jsou dvě hodiny ráno, ideální čas na to jít si zaplavat. Víte přece, že tu je to nebezpečné jezero, jdu ho tedy prozkoumat.

Potichu jsem vyšel z ložnic, orientoval jsem se jen po paměti. Vešel jsem do společenské místnosti  a tam už si posvítil hůlkou na cestu. Vyšel jsem na chodbu a doufal, že nevzbudím žádný spící obraz, který by svým křikem dokázal probudit celý hrad.

Všechno šlo až podezřele hladce nebo jsem prostě borec. Stál jsem teď před velkým problémem. Vstupní brána je zavřená. A kdybych jí pohnul byť jen o kousek, tak je tak masivní, že to nepůjde nejtišeji.

Moment, mám nápad! Každé ráno do velké síně přilétají sovy. Dostávají se sem přes vždy otevřená okna. Je to blbý nápad, já vím, ale v životě musí být alespoň trošku rizika, jinak stojí za prd. Skočení z okna by tomu mohlo stačit.
Vešel jsem do hlavní síně, naštěstí byla prázdná. Teda vlastně, kdo to je? Nějaký skřítek? Byl otočený zády.

Přišel jsem k němu a šeptem řekl: „Kdo jsi?“

Prudce se otočil a vylekaně se na mě podíval. Hned co mě spatřil, začal utíkat. Žblebtlal si pro sebe něco jako: ne ne ne nesmí mě vidět nesmí….

„Hej kam jdeš? Počkej!“ zavolal jsem na něj.

Běžel jsem za ním, chytit ho nebylo tak těžké, měl totiž droboučké nožičky. On sám měřil, tak sedmdesát centimetrů. Musel jsem si kleknout, abych mu viděl zpříma do očí. Slyšel jsem něco o nějakých skřítcích, co tu pracují, ale ještě jsem žádného neviděl.

„Pusťte mě pane, prosím.“ Zaskřehotal.

„Neboj, proč tak plašíš?“ ptal jsem se.

Trochu se zdráhal, ale nakonec řekl: „Já tu vlastně nemám být, ale nesmíte to nikomu říkat pane.“

„Tak to jsme na tom stejně,“ poplácal jsem ho po zádech, „jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se.

„Já jsem Fido pane.“

Už mě začínalo štvát, jak mi pořád říká pane.

„Já jsem Percy. Prosím tě, říkej mi Percy a nevykej mi.“

„Dobře pane,“ souhlasil.

Přísně jsem se na něj podíval.

„T-teda Percy,“ opravil se rychle.

Usmál jsem se na něj. „Tak co tady děláš takhle v noci Fido?“

„No, nebaví mě pořád tady pracovat, vařit, uklízet… když mám čas, tak se chodívám koukat sem na oblohu.“

Myslel ten strop, který je začarovaný, aby vypadal jako obloha.

„Rád bych se kouknul ven na opravdovou oblohu, ale my můžeme opustit tuto budovu, jen s pracovním účelem nebo souhlasem.“

„A mohl bych ti ten souhlas dát i já?“ zeptal jsem se.

„To bys pro mě udělal?“ ptal se s nadějí v očích.

„Jasně, stačí jen říct, že ti dovoluji jít ven?“

„Ano ano,“ řekl natěšeně.

„Dobře, tak já Percy Jackson ti uděluji souhlas k opuštění hradu.“

„Díky moc!“ zajásal. Zdálo se mi, že má chuť mě obejmout, ale naštěstí to neudělal.

„A jak se tedy odsud dostaneme?“ zeptal jsem se.