ASURA

Asura - kapitola osmá - Tváří v tvář

„Kam si myslíš, že jdeš?" slyšela za sebou Sářin naštvaný hlas, a pak Čeňka, jak ji uklidňuje: „Nech ji přeci."

Udělala jen pár kroků, než na ní ten prožitek dolehl. Kolena se pod ní podlomila a ona skončila na zemi, opřená o dlaně. Pozvracela se, a pak začala trhavě vzlykat. Chtěla se ovládnout, ale nešlo to.

„Anno," ucítila na rameni mužskou ruku a známý hlas pronikl její bolestí. „Dýchej. Soustřeď se na nádech a výdech."

Zkusila to, ale bylo to marné. K jeho dlani se přidala další, obě je přesunul na její šíji, a začal ji lehce masírovat. „Zkus to znovu. Jeden nádech, jeden výdech," řekl jí Zoran uklidňujícím hlasem.

Nemohla vidět, jak kolem nich prošla Sára s Čeňkem, který nesl přes rameno svázanou její matku. Podle Zoranova příkazu, který k nim vyslal, si to zamířili rovnou k autu. Oči jim zářily a vlasy se jim třpytily více než obvykle. To načerpali sílu ze zbývajících dvou Vétal. Nezúčastněný kolemjdoucí by teď v drážním domku našel jen dvě hromádky černého popela.

Chvilku to trvalo, ale nakonec se Anna dokázala dát trochu dohromady.

„Zklamala jsem tě," hlesla tiše. Utírala si slzy, a jen vzdáleně cítila, jak ji pálí ve šrámu na tváři. Jelikož neměla po ruce nic jiného, utrhla si kousek trička a vysmrkala se do něj.

„Ne, nezklamala," oponoval jí klidně. „Ani v nejmenším."

*****

Anna si vůbec nepamatovala, jak se se Zoranem dostali zpátky domů. Byla natolik pohroužená do sebe, že okolí téměř nevnímala. Bolest ztráty v ní stále pulsovala, dokázala se ale uklidnit a zapojit do hry i rozum.

„Co..." odkašlala si, protože jí přeskočil hlas. „Co bude teď?"

Zoran právě zavřel vchodové dveře, odložil klíče od domu na stolek v předsíni a pozorně na ni pohlédl. „Záleží, jak na tom jsi."

Chtěla říct, že už je v pohodě, ale lhala by mu a on by to určitě poznal. „Už je mi lépe," zvolila opatrnou pravdu.

„Tak dobře, aby ses mohla naučit zlikvidovat Vétalu?"

Pochopila okamžitě, co tím myslí. Otevřela pusu, aby odpověděla, pak ji ale zavřela a těžce polkla. Vzpomněla si na tvora, kterým se stala její matka, a na bytost, kterou byla před posednutím. Žal a vztek se v ní znovu rozhořel.

Zoran četl v její tváři jako v otevřené knize. „Můžeme počkat," ujistil ji.

Váhavě se opřela o zeď a zaklonila hlavu. Se zavřenýma očima si těžce povzdechla. Ucítila jen lehké zavlnění vzduchu, když kolem ní prošel. Osaměla a vděčně přijala prostor, který jí ve své moudrosti poskytl. Svezla se podél zdi, až dosedla na podlahu a tvář sklonila do dlaní.

Snažila se v sobě najít odvahu udělat, o čem mluvil. Mohla to oddálit; věděla, že by jí to nikdo nevyčítal, ale čemu by to prospělo? Její matka byla prostě pryč. A to, co z ní zbylo, si nezasloužilo existovat. Nakonec našla sílu vstát i odhodlání učinit tu poslední tečku za svým lidstvím.

Zorana našla v kuchyni. Stál u okna, zamyšleně vyhlížel ven a v ruce držel sklenku. Pomalu s ní otáčel, a pohyboval tak jantarově zlatou tekutinou uvnitř. Spíš ji vycítil, než uslyšel.

Obrátil se k ní a tázavě zvedl jedno obočí.

„Nauč mě, jak zabít Vétalu."

Přikývl a podal jí sklenku. Vypila ji na ex a alkohol pálil skoro stejně jako její hněv.