Dej mi jeden jediný důvod! (2. díl MMR)

21. Kapitola

"Remusi," zakřičela a já jsem se hned ze spánku vyšvihl do sedu. Musela to vykřiknout určitě Camilla. Rychle jsem se zvedl a běžel se podívat do kuchyně odkud vykřikla. Protože tento výkřik se mi rozhodně nemohl zdát. Tak plný bolesti a utrpení. Bál jsem se, co se jí stalo. Málem jsem upadl na schodech, jak rychle jsem běžel, abych byl, co nejdříve u ní. Nechtěl jsem, aby trpěla nebo jakkoliv jinak strádala.

Vběhl jsem do kuchyně, kde mi to podklouzlo na rozlité vodě. Naštěstí jsem minul střepy, které byly od rozbité skleničky, úplně všude. Takže jsem měl štěstí. Camilla seděla uprostřed místnosti na zemi a držela se za břicho. Když zvedla hlavu, úplně jsem zbledl. Vypadala úplně jinak než obvykle. No, ne jinak, ale byla bledá jako stěna a tvář zkroucenou v agónii bolesti. Nechtěl jsem se koukat na to, jak moje láska trpí, tak jsem klouzlem přivolal koště, která uklidilo všechny střepy, ale voda zůstala. Jenže ta mi nevadilo. Pomalu jsem se k ní sklonil a vzal její ruce sevřené v pěst do svých. Abych jí trochu uvolnil. Ale jí po tváři jen začali stékat další slzy. Jednou rukou jsem jí je otřel a i když jsem znal všechny nemoce, které způsobovaly bolesti, tak jsem nevěděl, co s mojí láskou je.

"Remusi," zasýpala. "To tak hrozně bolí."

Mluvila jen ztěží a mě tížilo srdce jen z pohledu na to. "Do tě bolí?" zeptal jsem se a dál se na ní díval vystrašenýma očima. Nechtěl jsem ani pomyslet, jak moc jí to musí bolet. Protože její oči zračili jen čisté utrpení.

"Břicho," špitla a dál svírala ruce v pěst až jí bělaly klouby. "A píchá mě u srdce."

Vůbec se mi to nelíbilo. Vypadlo spíše jako by jí něco spalovalo uvnitř. Nemohl jsem dělat nic jiného než si jí přitáhnout do náručí a čekat. Rozhodl jsem se, že počkám tak deset minut a když se jí neuleví vezmu jí k Mungovi. I když jsem věděl, že tam by jí nepomohli. V tuhle chvíli pomůže jen ředitel.

Pomalu jsem jí pohupoval a konejšivě hladil po vlasech, aby se aspoň trochu uklidnila. Abych jí aspoň trochu ulevil. Doufal jsem, že to nepomůže. Aspoň trochu. Že to zmírní její bolest. Připadal jsem si jako bych trpěl za ní. Nechtěl jsem, aby moje malá holčička něco takového prožívala. Nebylo to příjemné ani mně. Cítil jsem jak jistá část mně cítí stejnou bolest jako ona. Bylo to nekonečné.  Každou vteřinu jsem vnímal jako deset minut. Občas zasténala bolestí, ale nějak se nekroutila ani nekřičela. Nevím, jestli byla tak silná nebo to nebyla zas až taková bolest, ale spíše jsem typoval to první, protože to druhé jsem zavrhl hned, jak jsem uviděl její obličej.

Políbil jsem jí na tvář a dále vyčkával. Seděli jsme tak asi pět minut a pak se konečně uvolnila. Natiskla se ke mně. "Děkuju," rozbrečela se a více se tiskla k mému nahému tělu. Ano, spím jen ve spodkách. Zatímco ona jen v mém tričku a kalhotkách.

"Vezmu tě za ředitelem, ten to vyřeší, dobře?" zeptal jsem se a ona uplakaně kývla. Opatrně, abych neuklouzl na vodě, jsem jí zvedl a odnesl do ložnice, kde jsme vedle sebe usnuli. Už spolu takto bydlíme týden. A je to to nejhezčí, co se mi kdy mohlo stát.

Už se blížíme k závěru, jak si myslíte, že to skončí?