Dej mi jeden jediný důvod! (2. díl MMR)

10. kapitola

"Našli jsme jí," poznamenala smutně Lily, když jsme se sešli.

"Kde je?" zeptal jsem se hned. V mém hlase byl znát strach, protože jsem netušil, co se s ní stalo. Musel jsem věděl, jestli se jí něco stalo.

"Je s Jamesem," poznamenala. "Nese jí k ředitelovi." 

"Proč jí nese k ředitelovi?" vykřikl jsem a podíval se na ní se zděšením. Nemělo cenu popírat, že jsem se o ní nebál jako šílený.

"Protože jí nedokážeme probudit," řekla a začali jí z očí téct slzy. Věděl jsem, že jsem to s tím křikem trochu přehnal. Kdyby tu byl James, dal by mi pěstí, protože jsem jí rozbrečel. 

"Promiň, že jsem na tebe křičel," omluvil jsem se jí a chtěl vyběhnout za Jamesem, který šel do ředitelny, abych ho dohnal, co nejdříve. Jenže ona mě chytla za ruku.

"Vím, že se o ní bojíš, ale mi se o ní bojíme stejně jako ty, takže tam půjdeme hezky v klidu a pomalu, jasný?" zeptala se a já jsem pomalu kývnul. Ona si otřela  slzy a už zase působila jako ta stará dobrá krutá Lily, který se nebála říct svůj názor a spíš se všichni báli jí.

Pomalu jsme kráčely směr ředitelna neviděli, co nás tam čeká. Sirius byl celkem potichu, protože mu za ten rok, co se s námi bavily (s Lily), přirostly k srdci a byly pro nás důležité.

Chtěl jsem tam být, co nejdříve, ale čím pomaleji jsme šli, tím byla větší pravděpodobnost, že až tam dorazíme bude vzhůru. Miluju jí a vím, že ona mě, tak proč nám osud nepřeje. Proč se jí muselo něco stát v den, kdy jsme spolu konečně mohli začít být spolu? Nechápu to. Někdo tam nahoře mě nenávidí. Když jsem byla malý pokousal mě vlkodlak, když jsem to nechtěl říct své přítelkyni kvůli Srabusovi se to dozvěděla sama a opustila mě, ne protože jsem vlkodlak, ale protože jsem jí to neřekl. Jaká ironie. A teď jí někdo zaklel. Super. Úžasný. Fakt? Proč mě můj osud tak nenávidí?

Když jsme došli k ředitelně, stál před ní James se sklopenou hlavou. "Co se stalo?" vyhrkla hned Lily a běžela k němu.

"Nic si nepamatuje, vyhodila mě," odpověděl a sedl si na zem. "Naposledy si pamatuje, jak jsem ti poslal ten dopis loni," prohlásil a smutně se na mě podíval. "Všechny nás nenávidí a naše prázdniny, jsou zapomenuty."

A to už jsem nevydržel a sklouzla mi slza. Tedy spíše slzy. Dobře, začal jsem brečet jako želva, protože jsem nedokázal snést pocit, že by mě nenáviděla.