Dej mi jeden jediný důvod! (2. díl MMR)

12. Kapitola

"Je to blbý nápad," zavrčel jsem, když jsem se s Lily sešli po večerce ve společence, kde nikdo nebyl. Zastrčil jsem si Pobertům plánek do kapsy, aby nás kluci nemohli následovat, kdyby to zjistili.  A podal jsem jí neviditelný plášť, který jsem si bez Jamesova dovolení vypůjčil.

"Třeba budeme mít kliku," pokrčila rameny Lily a já jsem protočil oči. Jo, třeba někde najdeme ležet roh jednorožce nebo dokonce mrtvého jednorožce. To byla kravina, kdybychom v lese už něco našli tak s 1% šancí kostru jednorožce. 

"Tím bych si nebyl tak jistý," zavrtěl jsem hlavou a ona se nad mojí nedůvěrou ušklíbla. Oba jsme byli nabalení do toho nejteplejšího, co jsme mohli najít, ale i přesto jsem se obával, že nám bude zima. Vždyť byl začátek prosince, loni už byl sníh.

Vyšli jsme na chodbu, ale už s pláštěm přehozený přes nás oba a potichu jsme se plížili chodbami hradu. "Že mě to mohlo napadnout," ozvalo se za námi a ani jeden jsme se v tu chvíli neopovážili pohnout. Byli jsme už skoro před východem.

"Ano, mluvím na vás dva, pod tím neviditelným pláštěm," ozval se znovu ředitelův hlas a my jsme se s nádechem otočili, přičemž ho z nás Lily sundala. "Slečna Evansová a pan Lupin, zajímavé, nikdy bych neřekl, že zrovna vy se budeme plížit ven v neviditelném plášti.

"Ale pane řediteli," začala Lily, ale on jí pozvednutím ruky zastavil.

"Ano, slečno, vím, proč to děláte, ale měli byste vědět, že pokud to dneska nezvládnete, tak v jiné noci šanci mít nebudete," prohlásil. "Dnes je poslední noc, kdy jednorožci shazují roh, což se děje jednou za sto let. Ale rohy se poté proměňují v prach asi po dnu nebo tak něco," zamumlal si poslední vět pro sebe a já na něj překvapeně zíral. "Kdybyste se nestihli vrátit do hodin omluvím vám je, ale pamatujte je to naposled."

"Děkujeme," řekli jsme s Lily najednou a on nám pokynul, jako že už můžeme jít. Upřímně, tohle jsem nečekal, ale měli bychom si pohnout, jestli chceme získat ten roh. Lily jen němě kráčela vedle mě a já jsem jí pokynul, aby přes nás znovu přehodila plášť, protože budeme procházet kolem Hagrida, tak aby nic nepoznal.

Až když jsme byli u lesa, tak jsme z nás plášť sundali. Plášť jsem poté strčil do tašky, kterou jsem měl na zádech, ve které byla voda, ponožky na víc, a nějaká ta mikina. Lily se na mě povzbudivě usmála a pak jsme spolu vkročili do lesa. Nevěděli jsme, co nás tam čeká. Tedy spíše Lily, já po těch miliónech trestech s Jamesem a Siriusem jsem se v lese orientoval. Ale nikdy jsem nešel tak daleko jako bylo území jednorožců.