Příliš mnoho zelené

•••14•••

Břeh Ostrova Temnot (Kessův pohled):

„Já myslel, že fata morgana se nemůže tvořit nad vodou," zamumlal jsem nevěřícně, oči upřené do dáli. To co jsem viděl, nebylo možné. Viděl jsem totiž zemi, ale nebylo to pobřeží Ninjago.
„Nemůže. Jsme tady. Ostrov Temnot." Na tváři mého otce se objevil chamtivý úsměv. Vyrobil jsem si z ledu vesla a pomohl naší kře k ostrovu.

Když se zapíchla do písečné pláže, sundal jsem z ní svou kápi a oba jsme se oblékli. Pomohl jsem otci na zem a potom jsem kru rozpustil. Rozhlédli jsme se po ostrově. Pláž byla jen pár metrů široká, a hned za ní následoval hustý porost kokosových palem a jiných tropických rostlin. Aspoň tu neumřeme hlady.
„Očekáávaal jsem váás," ozval se divný hlas jakoby odevšad, ale asi z toho lesa.
„Kdo jsi? Kde jsi? Co je tohle za místo? Kde to jsem? Tohle není Ninjago!" Reagoval otec. Bylo mi jasné, že je vystrašený, ale křičel, aby to zamaskoval.
„Neeníí. Je to míísto, kteréé siis vždyy přáál naajíít. Přiivedl těě sem osuud." Musel jsem se hodně krotit, abych nezačal jásat, ale urovnal jsem si kápi i masku a nechal mluvit otce.
„Tohle je Ostrov Temnot! Ten, co byl zmíněný v deníku Kapitána Sotta!" Zajásal otec a nabral si do hrsti trochu písku. I já jsem se radostně (a trochu vyčerpaně) usmál.
„Kdo jsi ty?" Zarazil se otec.
„Máám spouustu jmen. Ty mi ale můůžeš řííkat Páán Temnot," odpověděl hlas.
„Já... Přikazuji ti, abys mi dal sílu porazit ninjy! Dej mi sílu, abych změnil Ninjago k obrazu svému!" Vykřikl otec. Pán Temnot se rozesmál.
„Proč se mi směješ?" Naštval se otec a já věděl, že jakmile Pán Temnot vystrčí odněkud svůj hnusný nos, budu mít co dělat, abych mu ho nenaplnil hlínou.
„Brzyy uuž budeeš mluviit trochuu jiinak. Ale neejprve je tuu něěco, co pro měě musííš uděělat." Neměl jsem tušení, o čem mluví, ale začal jsem se protahovat. Bylo mi jasné, že si s námi nebude chtít zahrát dámu.
„A co by to mělo být?" Zeptal se otec.

Odměna Osudu (pohled třetí osoby):
(Nebo bych měla říct: pohled deváté osoby?)

Morro se opíral o zeď v rohu místnosti a konverzace se neúčastnil, ostatní seděli kolem stolu.
„Krvavý kámen? Co by to mohlo být?" Zeptal se Jay.
„Červených kamenů je spousta," konstatoval Kai.
„Například rubín, granát, -" začal Zane.
„Ano, my víme, Zane, ale to je moc neurčité. Proroctví vždycky ukazuje na jednu konkrétní věc," usoudil Cole.
„A co Kámen mudrců? Ten je prý taky červený!" Navrhl Jay.
„Jayi!" Coleův varovný pohled zabránil tomu, aby Jay vyslovil jakýkoli další nesmysl.
„A co když tím nemyslí kámen barvy krve, ale kámen z krve?" Napadlo Nyu.
„Jak to myslíš?" Vylekal se Kai.
„Červených kamenů je hodně, ale jestli existuje nějaký kámen, který se tvoří z krve, tak bude určitě jenom jeden, ne?" Vysvětlila Nya.
„Žádný takový kámen neexistuje." Ujistil je Zane.
„Ale notak, vždyť všechny živé bytosti mají krev! Jedna z nich to být musí!" Stála si za svým Nya.
„Všechny živé bytosti? Takže i stromy?" Zeptal se Jay.
„Ano, i -" Chtěl ho odbýt Cole, ale byl přerušen.
„To je ono! Jayi, ty jsi génius!" Zvolal Zane.
„Jo, tak mi říkají často," usmál se Jay.
„Génius?" Nechápal Kai.
„Ne, Jay." Všem cukaly koutky, ale nikdo se nesmál. Zane totiž očividně na něco přišel.
„Jantar." Oznámil.
„Cože?" Nechápal Jay.
„Jak jsi řekl, Jayi, i stromy mají krev. Nazývá se míza, lidově smůla. Když je strom poraněný, vyteče ven a zatuhne. A za určitých podmínek z ní může vzniknout kámen. Jantar." Vysvětlil Zane.
„No jistě!" Zvolala Misako, jako by si něco uvědomila.
„Mistryně Jantaru! Umí kopírovat schopnosti jiných živelných Mistrů!" Vysvětlil sensei Wu.
„Takže ovládnu její tělo, zkopíruju schopnosti těhle čtyř budižkničemu a budu stejně mocný jako Zelený ninja!" Vyslovil Morro pravdu, která z jeho úst zněla dost krutě. Radost z místnosti vyprchala rychlostí blesku.
„Kde ji najdeme?" Zeptal se Cole. Morro se najednou zatvářil, jako by ho něco cvrnklo do nosu.
„Svatý meči! Ona je žena!"
„No a?" Nechápal Kai.
„No a?! Budu bojovat rozhodující bitvu svého života v ženském těle! Jak by se to líbilo tobě? Co když bude tlustá a můj vítr mě nedokáže nadnášet? Co když bude nemotorná, a já v důležité chvíli zakopnu a spadnul? Co když -"
„Panikaříš jako holka," ušklíbl se Kai. Nya ho ale zpražila takovým vražedným pohledem, že ztratil odvahu říct dneska cokoli dalšího.
„Tch," prsknul Morro a zase se odpojil z jakékoli další případné konverzace. Tvářil se sice uraženě, ale v očích se mu zrcadlil nekonečný smutek. Všechny bodl do srdce osten lítosti. Nikdo z nich si ani nedovedl představit, jaké to je, zemřít. Po lodi se rozlehlo nepříjemné hrobové ticho.
„Ehm," prolomila ticho Misako. „Pokud se dobře pamatuji, tak mistryně Jantaru padla v bitvě už dávno. Ale ještě předtím měla dceru s..."
„Mistrem Chenem." Přikývl Wu.
„Mistr Chen? Máš na mysli toho Mistra Chena, který plní mé bříško výbornými nudlemi?" Zeptal se Cole.
„Ano. Kdysi dávno byl za své zločiny vyhoštěn na ostrov, spolu se všemi svými přívrženci. Jeho dcera je tam určitě taky," vysvětlila Misako.
„Ostrov? Ninjago je přece jediná země! V moři nic není!" Opáčila Nya.
„Tenhle ostrov nenajdeš na žádné mapě. Je zcela v jeho moci. Na ostrov ani z něj se nedostanete bez jeho povolení," vzpomínal Wu.
„To se ještě uvidí," ušklíbla se Nya a zvedla se. „Senseii, můžete mi jít ukázat, kde ten ostrov je?" Sensei přikývl a oba se vydali na můstek. Za chvíli všichni ucítili, jak sebou loď škubla a vyrazila zadaným směrem.

Ostrov Temnot (pohled Lloyda):

„Jak je to ještě daleko?" Sípal otec. Šel jsem před ním a prosekával jsem mu cestu džunglí. Necítil jsem zatím ani známky vyčerpání, ale můj otec nebyl na pohyb zvyklý.
„Dookud ti neeřeknu. Chceeš přeece změniit Ninjaago k oobrazu svéému, že anoo?"
„Samozřejmě!" Otec vypadal, že se za chvíli zhroutí. „To je to jediné, co jsem kdy chtěl!" Napadlo mě, jestli bych ho neměl nést na zádech. Bylo by to sice mírně ponižující, leč praktické. Vyšli jsme na malou kopcovitou mýtinu. Na ní byl uprostřed asi dva metry vysoký kámen, a v něm šest držátek na ruce.
„Šest rukou," poznamenal otec, téměř se zatajeným dechem.
„Myslíš, že je to náhoda?" Zeptal jsem se ho, ale odpověděl mi sám Pán Temnot.
„Řííkal jsem váám too, jee too oosud."
„No, to je jedno," mávnul otec všema čtyřma rukama a uchopil čtyři držátka. Já ho zezadu objal a chytil ta dvě, která zbývala. Na nevyslovené znamení jsme oba otočili. Země se začala třást. Slyšel jsem praskání a kvílení, jak se z oceánu postupně vynořovaly pichlavé skály. Svého otce jsem stále nevědomky držel svými pevnými pažemi kolem pasu. Jeho srdce prudce tlouklo a každý úder rezonoval s hromobitím venku. Neviděl jsem mu do obličeje, proto jsem si nebyl jistý, zdali je nadšený, nebo vystrašený, ale podle toho, jak máchal ručičkama, pravděpodobně obojí.
Teprve když se celý ostrov vrátil na své původní místo jako druhá polovina kontinentu Ninjago jsem povolil své sevření.
„Bylaa přeedpovězeena biitva mezii doobrem aa zleem..." začal Pán Temnot, ale já ho přerušil. Stáhnul jsem si kápi.
„Vážně? To nám uniklo." Sundal jsem si i masku a pohlédl přímo na tu poletující kouli plazmy.
„Zeelený niinjaa?"
„K vašim službám," poklonil jsem se s ironickým úšklebkem.
„Jeeště leepšíí!" Zdálo se, že jeho monotónní hlas téměř zajásal. „Budeeme vláádnout světuu!"
Otec se rozesmál, až z toho i mně tuhla krev v mých zlem napumpovaných žilách. Jeho smích se rozléhal po celém ostrově a nebylo pochyb, že ho slyší až na pevnině.

---

Už je to rok, co jsem nevydala kapitolu, a dva roky od vydání první kapitoly. Proč? To není důležité. Otázka je, proč ji vydávám zrovna teď? Je půl sedmé ráno, odcházím do školy a nemám ani jeden úkol. Přesto jsem celé ráno strávila psaním téhle kapitoly místo filozofování o Kafkově tvorbě.

No, každopádně, doufám, že se vám kapitola líbí!

(Tohle už jsem dlouho chtěla říct znova:)

Nechť sláva Ninjago stoupá až ke klenbě nebeské!

Ria