Příliš mnoho zelené

•••5•••

Čekal jsem všechno, ale rozhodně ne tohle. Krysa byla... No, rozhodně lepší než Coleovo chilli. S dalším kouskem masa jsem si uvědomil, že by se tohle spolehlivě vyrovnalo Zaneovu ostružinovému koláči. Bylo to opravdu výborné. Veškeré maso z tělíčka ubohého tvorečka leželo za pár minut v mém žaludku. Nejen proto, že bylo opravdu dobré, ale hlavně proto, že ho bylo až žalostně málo. Jak to ti hadi dělají, že jim tohle vystačí na den? Jasně, jedí to i s kostmi, ale to přece nemůže... Nebo může? No tak, Lloyde, ani na to nemysli! Stačí, že jíš krysy, nemusíš jíst i kosti! Fujky! Jenže... Já už nejsem Lloyd. Já jsem Kess. Odlomil jsem kousek kosti a nejistě jsem si ho vložil do úst. Nechutnala špatně. Kousl jsem do ní. Čekal jsem, že si vylámu zuby, ale opak byl pravdou. Kost se téměř rozplynula na jazyku.

Když jsem snědl i celou kostru, zjistil jsem, že jsem sytý. Tak takhle to dělají. No jo... Ale co teď? Co tady mám asi celé dny dělat? Co v tomhle malém městečku hadi celé dny dělají? Vždyť tu mají jenom pokoje, a stejné jako já. V těch přece nemůžou trávit věčnost. Určitě někam chodí. Ale kam?

Ať jsem přemýšlel, jak jsem chtěl, nic to nepřineslo. Moje otázky naštěstí nezůstaly nezodpovězené dlouho. Ozvalo se totiž zaklepání.
„Dále," odpověděl jsem. Věděl jsem totiž úplně přesně, kdo to je. Nikdo jiný za mnou nechodí.
„Pane Kessi?"
„Ano, Lasho? Co se děje?"
„Jeho temná výssosst lord Garmadon ssi přeje váss vidět," oznámil mi.
„Kdy?"
„Hned, pane Kessi."
„Dobrá tedy." Urovnal jsem si masku. Vzal jsem z postele svůj plášť, přehodil jsem si ho přes ramena, zapnul jsem ho a nasadil jsem si kápi. Krátkým pohledem do zrcadla jsem se ujistil, že vypadám tak, jak chci, a pokynul jsem Lashovi k odchodu. Otevřel mi dveře a já vyšel ven. Můj sluha za mnou dveře zavřel a jal se mě vést do otcova pokoje, i když sousedil s tím mým. Snažil jsem se nevšímat si kolemjdoucích hadů, kteří mě propalovali nenávistnými pohledy. Ani jsem se jim nedivil. Přijde mezi ně cizinec, z jiného živočišného druhu a ještě s maskou a kápí. Ani jsem se nenadál a už jsem stál před dveřmi do Garmadonova pokoje.

Zaklepal jsem a dveře se otevřely.
„Pojď dál, Kessi," vyzval mě otec. Vešel jsem dovnitř a poklekl před jeho obrovským trůnem na podstavci se třinácti schody a sklonil hlavu.
„Můj pane?" Zeptal jsem se.
„Chtěl bych si tě vyzkoušet. Za hodinu v hlavní Kluzké jámě si dáš souboj s generálem Skalesem. Budu se dívat. Tvůj sluha ti vše vysvětlí. Nyní odejdi a připrav se," oznámil jednoduše.
„Ano, můj pane," odpověděl jsem a odešel. Pevně jsem doufal, že mi to Lasha opravdu vysvětlí, protože jsem netušil, o čem mluví. Po cestě jsem přemýšlel. Kluzká jáma? To už jsem někde slyšel. Ale kde? V tomhle ohledu byly mé vzpomínky zašedlé a nejasné, protože byly z mého dětství. Dlouho jsem musel tyto vzpomínky procházet, než jsem si vzpomněl na svůj první velký pád. V ten den jsem přišel o svou první hadí armádu. Generál kmene Hypnobrai, Slithraa, byl poražen svým druhým generálem Skalesem v Kluzké jámě, kde prohrál svou berlu, moc, uznání, úctu, obdiv a titul. A já tak přišel o vše, kromě svého oblečení, a získal jsem mapu k ostatním hrobkám. Dříve, u ninjů, jsem litoval toho, že jsem hadí lid osvobodil, ale tady, v srdci jejich kultury, ve Ztraceném městě Ouroboros, jsem poznal, že se v nich lidé mýlí. Hadí lidé byli jako normální lidé, akorát jejich těla byla částečně hadí.
„Pane Kessi?" Přerušil tok mých myšlenek Lasha. Neodpověděl jsem. Jenom moje myšlenky se vrátily blíž k zemi a k nastávajícímu souboji. Hlavní Kluzká jáma? Kde to jenom... Zastavil jsem. Vzpomínka mnou projela jako blesk. Ninjové. Samurai X. Sensei Wu. Klec. Bojující hadi. Kyselina. Pythor. Stříbrné tesáky. Moje první mise. Otec. Kostlivci.
„Pane Kessi? Jste v pořádku?" Vytrhl mě můj sluha ze vzpomínek definitivně. Zatřepal jsem hlavou, abych si tam všechno urovnal.
„Ano, jsem v pořádku. Vysvětlíš mi tedy to, co pán nakázal?" Zeptal jsem se. Nebyl to rozkaz, byla to otázka.
„Ano. Jistě víte, že hadí lidé byli ještě nedávno vězněni v pěti samostatných hrobkách. Po osvobození Posledním Anacondraiem se většina z nás soustředila na získání Stříbrných tesáků a oživení Bájného Požírače. Jediní, kdo nehledal, byli nižší vrstvy Constrictaiů, které propojili všech pět hrobek v jednu obrovskou podzemí pevnost. Díky ní máme přístup do celého ostrova. Každé ze čtyř křídel má svoji Kluzkou jámu, ale nejzajímavější a mezikmenové zápasy se odehrávají ve hlavní Kluzké jámě v srdci pevnosti. Tam půjdete vy," vysvětlil Lasha a bylo vidět, že se přitom taky utápí ve vzpomínkách. Všechno tohle jsem ale věděl taky, ale nevěděl jsem to nejpodstatnější:
„A jak se tam dostanu, když je to pod zemí?"
„Z každého z pokojů vede chodba. Ale pozor! Až tam dojdete, musíte si zapamatovat, ze které chodby jste vyšel, protože jen ta vás dovede zpět. Nikdo neví, co se stalo s těmi, kdo vstoupili do špatné chodby. A každý den vyjdete z jiné chodby. Hadí lidé dokáží svou chodbu vycítit, ale vy to budete mít horší," vysvětlil Lasha. Trochu jsem se lekl.
„A kde je vchod? Nikdy jsem si chodby v mém pokoji nevšiml," zeptal jsem se.
„Za zrcadlem. No, já musím jít svým vchodem..." naznačil nejistě.
„Ano, jistě, běž. Sejdeme se dole," mávl jsem rukou. Nemohl ode mě odejít, dokud mu to nepřikážu. Roztomilé. Jako by neměl vlastní vůli. A čím víc mi připadal bez vlastní vůle, tím větší bylo mé nutkání ho chránit. Ale to já nemůžu. Jsem Kess, pravá ruka Temného lorda, nebudu chránit svého osobního sluhu. Jen mu dám patřičné rozkazy. Tak. Tímto rozhodnutím bylo oběma mým stránkám učiněno za dost a já se mohl vrátit do svého pokoje. Odsunul jsem zrcadlo. Za ním byla opravdu díra, vysoká necelé dva metry a široká tak půl metru. Vstoupil jsem do ní a zasunul zrcadlo zpět na jeho místo.

Ahoj všichni!

Tak trochu nevím, co sem napsat. Tak... Doufám, že se vám kapitola líbila!

Ano, už vím. Karol_2046 vytvořila českou Ninjago komunitu na Amino. Síť jsem neznala, ale osobně se mi opravdu líbí. Můžete si tam psát, sdílet fotky, vyrábět navzájem kvízy a soutěžit v nich a tak. Nudila jsem se, a proto jsem tam vytvořila test znalostí o Ninjago, které znají jenom ti nejšílenější Spinneři. Budu ráda, když se přihlásíte a zkusíte si ho! Odkaz vám dám do komentářů.

Nechť sláva Ninjago stoupá až ke klenbě nebeské!

Ria