Příliš mnoho zelené

•••2•••

Položil jsem dopis psaný mnou, ale podepsaný otcovým jménem na svou postel a po špičkách jsem se vyplížil na palubu. Uvědomil jsem si, že útěk z Odměny Osudu nebude tak snadný. Jak se asi dostanu dolů? Na svoji magii se spolehnout nemůžu. To by ze mě byl zelený lívanec. Pak jsem si uvědomil další problém. Zelený. Barva mého kimona, moje zářivě zelené oči a slámově blond vlasy by mě mohly prozradit. Navíc v nich vypadám moc... dobře. Rozhodl jsem se. Musím se dostat do Ninjago city, než půjdu k otci. Kotva byla spuštěná, proto jsem se rozhodl, že polezu po jejím řetězu. Ještě jsem se ale musel pro něco vrátit. Vklouzl jsem zpět do ložnice ninjů a otevřel skříň. Dvířka zavrzala a já ztuhl. Rozhlédl jsem se. Kai se jen přetočil čelem ke mně, ale spal dál. Uff. Vytáhl jsem ze skříně svůj starý černý plášť s kápí. Přehodil jsem si ho přes ramena a kápi jsem si nasadil na hlavu. Bylo mi to trochu malé, moje blond hříva se pod kapuci sotva vešla a plášť mi sahal sotva ke kolenům. No nic. Chce to nový. Vyklouzl jsem na palubu a začal lézt po řetězu kotvy dolů. První metr... Druhý metr... Pátý metr... Desátý metr... I moje síla, kterou jsem získal po zestárnutí, už pomalu docházela, ale já neměl odvahu pohlédnout dolů. Ruce se mi třásly a mně připadalo, jako bych se ode dna lodi vůbec nevzdaloval. Pomalu jsem začal litovat, že jsem si s sebou kromě váčku s penězi, který jsem měl pevně přivázaný k opasku, a mapy, kterou jsem měl v pouzdře na svitky přehozenou přes rameno, vzal i jeden z Kaiových mečů. Dokud jsem stál na palubě, nebyl tak těžký, jako teď. Ale budu ho potřebovat. Moje sebelitování přerušila malá nehoda. Moje nervozitou zpocené ruce upustily řetěz a než jsem se nadál, visel jsem za nohy hlavou dolů. Srdce mi bušilo jako o závod a do hlavy proudilo stále více krve. Ve spáncích mi tepalo a já už jen čekal, kdy mi praskne nějaká tepénka, krev zalije můj mozek a já zemřu. Se smrtí jsem ale smířený nebyl. Proč umírat, když jsem konečně začal žít? Moje visící ruce chňaply po řetězu a pevně se ho chytily. Uvolnil jsem nohy a za chvíli jsem byl zase v normální poloze, a krev a život zase stekl do mých znecitlivělých nohou. Po krátkém odpočinku jsem se zase chytil řetězu i nohama. Jenže proč lézt, když jsem právě omylem objevil způsob, jak se dostat dolů mnohem rychleji? Pustil jsem se rukama a za chvíli jsem zase visela hlavou dolů. Chytil jsem se rukama a šup! Už jsem byl zase o pár metrů dál. Chytil jsem se nohama a... Au! Rána něčím ostrým do zátylku mě zastavila a způsobila, že se mi na chvíli zamotala hlava a zatmělo se mi před očima. Co to... Dotkl jsem se prsty bolavého místa.
„Sakra," syknul jsem bolestně, když jsem ucítil štípnutí a na bříškách prstů jsem nahmatal lepkavou, kovově páchnoucí tekutinu. Moc jsem toho v té tmě neviděl, ale mohl jsem si snadno domyslet, co to je a o co jsem se praštil. S námahou jsem se přitáhl a chytil jsem se řetězu nad svýma nohama, přičemž mi z hlavy sklouzla kápě. Toho jsem si ale moc nevšímal, soustředil jsem se na své akrobatické kousky. Pokrčil jsem lokty a zpevnil svaly na pažích a břiše. Pomalu jsem uvolnil nohy a opatrně jsem je spustil na vrchol kotvy. Sklouzl jsem po ní dolů a bezpečně dopadl na nohy. Parkovali jsme v Písečném moři nedaleko Ninjago city. A tam jsem také zamířil.

Jsem záporák, ne zloděj, ale nějaké ty základy jsem z Darkleyho školy pro zlobivé chlapce měl. Připlížil jsem se před obchod s karnevalovými kostýmy a rozhlédl jsem se. Kamery nikde. Vzal jsem tedy svůj meč a zasunul jeho hrot do klíčové dírky. Párkrát jsem jím pootočil nacvičenými pohyby, ze kterých jsem měl nevím proč špatnou známku, a zámek povolil. Dal jsem si meč zpět na záda a vešel. Prosmýkl jsem se kolem pestrobarevných šatů a zamířil mezi kostýmy na Den Zesnulých. Smrtky a kostlivce jsem našel za pár vteřin. Na třetí pokus jsem našel černý plášť s kápí, který mi dokonale padl a vypadal skvěle. Teď už jen najít náhradu za zelené gi. Chvíli jsem hledal, až jsem objevil něco, z čeho se mi zatajil dech. Na stojanu visela vzadu schovaná dokonalá kopie mého ninja obleku, akorát černého se zelenými doplňky. Podíval jsem se na cedulku. Zlý zelený ninja, stálo na ní, a já se musel smát. To určitě šili pro mě. Převlékl jsem se do svého nového obleku a pláště. V té tmě jsem sice neviděl, jak vypadám, ale určitě perfektně. Přetáhl jsem si kápi přes hlavu a svoje staré oblečení jsem sroloval a přidal do pouzdra na svitky k mapě. Už jsem se chystal zmizet, ale všiml jsem si jedné věci, která vzbudila můj zájem. Byly tam masky přes oči. Jenom představa, jaká bude zábava se skrýváním identity, mě donutila si jednu z nich vzít. Obyčejnou, černou masku. Nasadil jsem si ji, vyklouzl z obchodu a zavřel za sebou dveře. Stáhl jsem si kápi hlouběji do obličeje a vklouzl do úzké zapadlé uličky. Bylo to jako když jsem se ještě jako malý pokoušel infiltrovat Ztracené město Ouroboros. Což byl můj cíl, protože právě do Ouroboros jsem se potřeboval dostat i teď. Byl jsem si na sto procent jistý, že právě tam najdu svého otce. Rozběhl jsem se cestou, kterou jsem si částečně pamatoval z dětství, a kterou mi částečně prozradila mapa.

Ahoj všichni!

Děkuji všem zúčastněným za setkání, myslím, že se akce povedla a i film byl skvělý. Konečně jsem potkala normální lidi! V tu chvíli to bylo sice takové rozpačité, ale i tak se myslím, že to musíme někdy zopakovat (ale příště už nejedu vlakem). Velký dík patří DragoLucy za převzetí iniciativy a vstupenek, když se mi zpozdil vlak.

Moc ráda jsem vás všechny poznala! Nechť sláva Ninjago a jeho českého Wattpad-Fandomu stoupá až ke klenbě nebeské!

Ria