Příliš mnoho zelené

•••8•••

„Volal jsste náss, pane Kessi?" Oslovil mě Skales. Vedle něj stáli i ostatní generálové. Vstal jsem a odložil jsem prázdný tác na zem.
„Ano, volal. Rozhodl jsem se, že provedeme útok na Odměnu Osudu podle původního plánu. Sice tam nebudou ninjové, ale dědek a holka postačí. Postarejte se o to," přikázal jsem.
„Pane, je mi líto, ale ještě sse nám nedosstalo té cti váš plán sslyšet," poznamenal Skales. Ironie v jeho hlase byla zřetelná, přestože se ji snažil zakrýt.
„Ach ano, jistě." Zamyslel jsem se. „Svolejte mi sem armádu, vysvětlím to rovnou i jim," rozhodl jsem nakonec.
„Jak ssi přejete, pane Kessi," uklonili se generálové a vydali se splnit úkol.

„Už by ssi ten lidsský sspratek mohl rozmysslet, co vlasstně chce. Nejprve máme hlídat měssto, teď sse zasse ssejít na náměsstí, a za chvilku bude chtít, abychom naučili Fangpyry hypnotizovat," brblal nespokojeně jeden z Hypnobraiů. Když se lépe podíval, poznal jsem, že je to Mezmo. Natáhl jsem pravou ruku. Z prstů vylétly namodralé blesky a našly svůj cíl v hrudi ohlašovatele z Kluzké jámy. Ten vykřikl a zhroutil se k zemi. Ani by mi nevadilo, kdyby to nepřežil. Je možná talentovaný stratég, ale to jsem já taky a konkurenci nepotřebuju. Jediný, kdo by ho postrádal, je generál Skales. Pochybuju, že má rodinu, takového otravu by nesnesla snad žádná žena.

Zatímco jsem se v duchu posmíval Mezmovi, armádě se podařilo se jakž takž vyrovnat do davu rozděleného podle kmenů. Generálové se postavili do čela svých kmenů a čekali, co jim řeknu. Jenom hadi se nějak nehodlali ztišit. Dřepl jsem si, položil jsem dlaň na zem a ta za hlasitého rámusu praskla. Klikatá puklina v zemi se rozdělila na tři a prolétla davem vždy na hranici mezi dvěma kmeny. Bojovníci zmlkli a upřeli na mě své vyjevené pohledy. Postavil jsem se a začal s proslovem.
„Hadí lidé! Lord Garmadon zmizel. Jsem si jist, že není v našich silách ho najít. Stejně tak jistě vím, že je dost mocný na to, aby si poradil bez nás a věřím, že se brzy vrátí. Chci, aby tu na něj čekalo překvapení v podobě Odměny Osudu, toho dědka a té holky, co ji momentálně obývají. Polovina armády zůstane, kdyby se Lord Garmadon vrátil. A navíc, někdo musí město hlídat. Ale teď k plánu. Nejprve musíme počkat, až přistane na pevnině. Constrictaiské jednotky se nenápadně postarají o to, aby už nevzlétla. Podhrabou ji a potopí až po palubu do země, a potom zničí motory. Nakonec se probourají dovnitř. Budou se tvářit, že je chtějí zajmout, ale jejich hlavním cílem bude vyhnat je na palubu. Tam je uvítají Venomariové a Hypnobraiové a pak už bude snadné je svázat a odvést do Ouroboros. Vozidla budeme mít s sebou, kdyby nám náhodou utekli. Pevně věřím, že se to nestane. Generále Skalidore, na podhrabání lodi vyber skupinu nejlepších a nejrychlejších. Musí to stihnout za několik minut. Fangpyrové se postarají o dostatek vozidel pro všechny. Všichni budou na útok připravení, což znamená najedení, napití, ozbrojení a tak dále. Tyhle věci nehodlám cestou řešit. Zaútočíme za úsvitu, takže máte na přípravu asi dvě hodiny. Tak sebou hoďte!" Generálové začali křičet rozkazy na všechny strany. Když se hadi tak nějak rozptýlili, trhlinu v zemi jsem zase zacelil. Nepotřebuji, aby mi to tady spadlo na hlavu. Pak jsem zamířil do svého pokoje, abych se taky připravil.

Posadil jsem se na postel, shodil jsem kápi a prohrábl jsem si vlasy. Hlad ani žízeň nemám. Potřebuji zbraň. S Kaiovým mečem na Odměnu Osudu nemůžu. Jeho sestra by mohla pojmout podezření. Je opravdu chytrá. Určitě tady někde mají sklad zbraní. Asi dole v podzemí. Lasha by věděl kde, ale ten se musí připravovat. I když... zrovna jeho žádná jednotka postrádat nebude.
„Lasho!" Křikl jsem do ticha pokoje. Za chvíli se otevřely dveře.
„Ano, pane Kessi?" Uklonil se jako obvykle.
„Chci novou zbraň," oznámil jsem.
„Ssamozřejmě, pane. Počkám na váss dole," přikývl a odešel. Ani jsem nečekal, až se za ním zavřou dveře, odsunul jsem zrcadlo a vstoupil do chodby.

Za chvíli jsem byl ve skladu zbraní. Teď si jen něco vybrat. Byla toho tady spousta, od střelných přes vrhací až po zbraně na blízko. Ale všechny byly hadí. Jejich zbraně jsou zhotovené že zubů, kamení, klacků a lián. Umím zacházet s různými druhy zbraní, ale s tímhle ne.
„Nemáte něco lidštějšího?" Zeptal jsem se.
„Lidsské zbraně bysste možná našel vzadu, je tam válečná kořisst," ukázal. Prošel jsem dveřmi do další místnosti. Tam byla hromada různého harampádí, které hadi posbírali. U většiny věcí ani nešlo poznat, co to dříve bývalo. Pomalu jsem procházel kolem hromady a pohledem zkoumal každý předmět. Pak jsem zpozoroval zbraň, kterou jsem v životě neviděl. Neváhal jsem a natáhl jsem se pro ni. Zjistil jsem, že jsou dvě. Každá na jednu ruku. Byly to bezprsté rukavice z černého kovu s podivnou konstrukcí na hřbetech rukou. Nacvakl jsem si je na ruce. Udivilo mě, že kvůli nim nemohu pohybovat zápěstími, ale to jsem pochopil při zkušebním pohybu. Švihl jsem rukama dolů do stran a těsně nad mými prsty z konstrukce vyjely úzké čepele. Zvedl jsem ruce nahoru a čepele se zase vrátily. Čouhaly mi až skoro k loktům. Vyzkoušel jsem několik pohybů, při kterých jsem si myslel, že by mi mohly překážet, ale mýlil jsem se. Ladně kroužily kolem mých předloktí, ale nikdy se jich nedotkly. Sice jsem s rukavicemi nemohl ohýbat zápěstí, ale to bylo proto, aby mi čepele neublížily, ani mi to moc nevadilo. Bude to skvělá zbraň. Svěsil jsem ruce, ale čepele zůstaly tam, kde byly. Netuším, kdo to zařízení vymyslel, ani jak funguje, ale bylo geniální. Opustil jsem místnost.
„Můžeš odejít," pokynul jsem svému sluhovi a ten odešel zpět k východu. Já zamířil do arény. Potřebuji si svou novou hračku vyzkoušet.

Lloyd the stratég! Nahoře je obrázek od mojí nejmilovanější sestřičky MijuDo 💕💕💕💕
Díky moc 💞💞💞💞💞💞