Příliš mnoho zelené

•••9•••

Z tréninku mě vyrušil tichý, téměř dětský hlas.
„Pane Kessi, je čas," oznámil mi Snike, poskok generála Skalidora.
„Kde je můj sluha?" Podivil jsem se.
„Lasha je zvěd. Pátrá po Odměně Osudu," vysvětlil Constrictai a já si uvědomil pravdivost jeho slov.
„Ano, samozřejmě. Už jdu. Jdi ke své jednotce," povzdechl jsem si a opustil arénu. Cestou ven jsem se ještě tajně stavil ve skladu potravin a nadopoval jsem se trochou zla.

Když jsem vyšel z pokoje, uviděl jsem svou armádu nastoupenou na náměstí. Sestávala asi z dvaceti Hypnobraiů a třiceti Venomariů pod velením generála Skalese a asi čtyřiceti Constrictaiů s generálem Skalidorem. Zbytek hadů a generálové Fangtom a Acidicus se rozhodli zůstat tady a hlídat. K dispozici jsem měl osm aut a deset motorek. To by snad mohlo stačit.

Odkudsi z venku přiběhl Lasha.
„Pane Kessi! Odměna Osudu přistála kousek od Ninjago City, ale stále v Písečném moři. To je naše šance!" Vyrážel ze sebe mezi sípavými nádechy. Asi běžel hodně dlouho.
„Dobře. Běž si odpočinout," přikývl jsem a ukázal směrem k Venomariskému křídlu města.
„Děkuji, pane," uklonil se a odploužil se do svého pokoje. Já jsem se otočil k armádě.
„Všichni do vozidel! Vyrážíme!" Přikázal jsem. Hadi se nacpali na motorky po třech nebo čtyřech a na auta minimálně po pěti. Sám jsem se posadil do jednoho z aut ke generálům a armáda vyrazila směrem k hlavnímu městu kontinentu.

Zastavili jsme za velkou písečnou dunou. Majestátní rudá loď trůnila v písku, paprsky vycházejícího slunce vykreslovaly její obrys v podobě dlouhého stínu a na pozadí toho všeho se tyčily mrakodrapy Ninjago City. Obdivoval bych tento úchvatný výjev donekonečna, nebýt toho, že je mým cílem Odměnu Osudu dobýt.
„Constrictaiové! Pod zem! Zahajte fázi jedna! Zbytek čeká na znamení!" Přikázal jsem. Generál Skalidor přikývl a spolu se svou jednotkou se zavrtal do písku. Kývnul jsem na Skalese, a ten zachrastil ocasem. Dal tak znamení zvědovi na lodi, že jsme dorazili. Ten nám odpověděl souhlasným syčením, které znamenalo, že na palubě nikdo není, a tudíž tam můžeme my.
„Všichni nenápadně na palubu! Opakuji, nenápadně!" Zavelel jsem tiše. Všichni se přikrčení rozběhli na loď se mnou a Skalesem v čele. Z písku jsem vytvořil několik pevných žebříků a hadi po nich vylezli na palubu. Já nahoru prostě vyskočil a Skales se nechal vytáhnout. Hadi obestoupili východ z podpalubí, já si stoupnul na střechu nad něj.

Netrvalo dlouho, než se Odměna Osudu zatřásla a propadla čtyři metry do písku. Spousta mých válečníků ztratila rovnováhu a kecla si na zadek. Já jsem jenom trochu porozkročil nohy a bez problémů jsem to ustál. Sice jsem neznal všechny možnosti a limity mého nového dospělého těla, ale prozatím mě nezklamalo. Zklamání mě čekalo o pár minut později, když se z podpalubí vyplazil Skalidor.
„Je mi líto, pane Kessi. Loď je prázdná," oznámil. Nemůžu říct, že mě to nenaštvalo. Dobře, možná jsem byl trochu naštvaný, a možná jsem měl TROCHU chuť celou tu hloupou loď zapálit, ale nakonec jsem se s hlubokým nádechem uklidnil.
„Dobrá tedy. Vraťte se do Ouroboros a dál ho hlídejte. Brzy se vrátím," povzdechl jsem si a promnul jsem si kořen nosu. Nesmím se tu vztekat jako malé dítě. Musím se chovat jako vůdce. Aspoň to tu prohledám, pokusím se zjistit něco užitečného a včas zmizím. Chytil jsem se okraje střechy, zhoupnul jsem se a lehce jsem přistál pod schody do podpalubí.

Prozkoumával jsem jednu místnost po druhé, ale nenašel jsem nic užitečného. Pak jsem přišel do jednoho pokoje. Nepamatoval jsem si ho, přestože jsem pobíháním po lodi dřív trávil spoustu svého volného času. Byla to nějaká pracovna či co. Moji pozornost upoutala nejprve skříň. Ta ale obsahovala jenom nějaké ložní prádlo (což by se mi mezi námi taky hodilo, ale neměl jsem nervy to nést až do Ouroboros). Pak jsem si všiml stolu uprostřed místnosti. Byl krásně vyřezávaný a tak před sto miliony lety musel být opravdu krásný. Zamyšleně jsem přejel prsty po okraji zaprášené desky z nějakého tmavého dřeva. Najednou se část desky propadla, zajela dovnitř a ze stolu vyjel hřbet knihy obalené v ohmatané hnědé kůži. Opatrně jsem ji vytáhl a přimhouřil oči, abych rozluštil nápis na přední desce. Deník kapitána Sotta. Vida, aspoň budu mít dobrodružnou knížku na čtení před spaním. Zasunul jsem ji pod kápi. Najednou jsem uslyšel šramot. Chtěl jsem se někam schovat, ale místo toho jsem stál jako přimražený k zemi. Modlil jsem se, aby šel do jiné místnosti, ale očividně to nikoho nezajímalo, protože se dveře otevřely. Spatřil jsem Nyu a za ní strýčka.
„Co tu chceš?" Vyprskla Nya útočně. Zlomek vteřiny jsem váhal, než jsem odpověděl:
„Vás." V tu chvíli jsem tasil svoje čepele, Nya vyděšeně uskočila a můj výpad zablokovala senseiova hůl. Pokračoval jsem v útočení, ale ať byly moje útoky seberychlejší, Wu je obratně odrážel. Za zády jsem uslyšel bolestné hekání pěti těl, která dopadla na podlahu. Nevnímal jsem je a soustředil jsem se na souboj. Zatímco jsem Wua zaneprázdnil útoky, promyslel jsem si další postup. Prudce jsem máchnul oběmi čepelemi shora, jako bych chtěl svému protivníkovi useknout paže v ramenou. Jak jsem předpokládal, Wu zdvihl hůl vodorovně nad hlavu a moje zbraně se do ní zaklesly. Vyskočil jsem, udělal na jeho holi rychlou stojku a přeskočil za něj. Ve chvíli, kdy jsem byl ve vzduchu, Nya hodila jeden ze svých disků po mé hlavě. Zaklonil jsem ji a zranění jsem se vyhnul, ale nebyl jsem dost rychlý. Ostře nabroušená hrana zbraně přesekla stuhu, která držela masku. Ta skončila na zemi. Dopadl jsem do stoje, čelem ke dveřím a zády k ostatním. To je moje šance. Chtěl jsem utéct, ale v poslední vteřině jsem uslyšel něco, co mě zastavilo.
„Kessi." Sípavý šepot mého otce mě donutil ztuhnout na místě. Co teď? Nemůžu ho tu nechat? Chvíli jsem přemýšlel, než jsem našel řešení. Povolal jsem své síly ledu a nechal jsem se jimi celý prostoupit, ale dával jsem si pozor, aby to nebylo navenek poznat.
„Nechte mě odejít s mým pánem a nikomu neublížím." Můj hlas zněl mrazivě a děsivě, přesně, jak jsem chtěl. Neměli by podle něj poznat, kdo jsem.
„Nejsi moc v pozici, kdy můžeš vyhrožovat. Je to šest na jednoho," vysmíval se mi Kai. Neviděl jsem jeho obličej, ale sarkastický úšklebek na jeho tváři jsem si dovedl představit.
„Jsem. Tyhle čepele zdaleka nejsou všechno, co mám."
„Vezmi si tvého páníčka a zmiz z naší lodi! Akorát nám to tu pošpiníš zlem!" Neudržela se Nya. Prošel jsem kolem nich podél zdi, hlavu stále natočenou tak, aby mi neviděli do tváře. Poklekl jsem zády k otci a sklonil hlavu co nejníž. Otec mi vylezl na záda, dvěma horníma rukama se chytil za ramena, spodníma pod mými pažemi a nohy mi obtočil kolem pasu. Ale když jsem se narovnal, otec zpanikařil, zamával rukama a strhl mi kapuci z hlavy. V tu chvíli bylo pozdě se skrývat. Bez zaváhání jsem se i s otcem na zádech rozběhl ke dveřím, vyběhl po schodech na palubu a co nejrychleji utíkal do Ouroboros.

Zastavil jsem, až když jsem si byl jistý, že už nás nemůžou vidět. Položil jsem otce na zem, znovu jsem si přes hlavu natáhl kápi a poklekl jsem s hlavou hluboko skloněnou před svým pánem.
„Omlouvám se, můj pane. Zklamal jsem vás."
„Proč stále skrýváš svou tvář? Nepřátelé ji viděli a já nesmím?" Zajímalo Temného lorda.
„Můj pane..." Chtěl jsem něco namítnout, ale byl jsem přerušen.
„Neodmlouvej a sundej si tu kápi. Ukaž mi svou tvář, Kessi!" Přikázal. Neměl jsem na výběr. Strhl jsem kápi z mé hlavy a podíval jsem se otci zpříma do očí.
„Lloyde?"

----

„L-Lloyd?"
„Yes, that's right, your son. And it's Lloyd!"
„No. L-L-O-Y-D. I named you."

Nevím proč, ale teď jsem si na to vzpomněla 😂

Doufám, že se vám kapitola líbila!

Nechť sláva Ninjago stoupá až ke klenbě nebeské!

Ria