Že by ho tak překvapila světlá barva mých vlasů? Teprve po pár vteřinách byl opět schopen slova. „Pane, omluvte mne, že na váss tak drze civím, ale máte nádherné vlassy," vysvětlil a sklopil hlavu. Nerozuměl jsem mu. Vlasy jako já má spousta lidí. Pohlédl jsem do zrcadla a ztuhl jsem, zrovna jako před chvílí můj sluha. Moje vlasy se změnily. Konečky byly sice stále stejné, ale od kořínků asi do půlky byly temně hnědé. Barvy se do sebe navzájem zakusovaly a vypadalo to, jako by jedna barva válčila s tou druhou. I moje oči byly jiné. Zelené duhovky zářily víc než kdy dřív, a navíc je rámoval rudý kruh. Vypadal jsem jako kříženec sebe a mého otce, když byl v mém věku. „Děje sse něco, pane Kessi?" Zeptal se Lasha a vytrhl mě tak z přemýšlení. „Ne, jsem v pořádku," odpověděl jsem. Dál se nevyptával a pustil se do omývání.
Čistý a vykoupaný jsem se rozhodl, že se najím. „Lasho?" „Ano, pane Kessi?" „Dones mi prosím nějakou myš," požádal jsem. „Jisstě, hned jssem zpět," uklonil se a odešel. Byl jsem na něj milý, a to že dvou základních důvodů: Za prvé, potřeboval jsem jeho věrnost a důvěru, protože kdyby mě někdo zpochybňoval, zeptali by se právě jeho. A za druhé, i přesto, že jsem teď na straně zla, moje hodná stránka tu stále je. Sice zadupaná do nejzazšího kousku mé duše, ale přece. A jediný, na kom jsem ji mohl vybít, byl právě můj osobní sluha.
„Vaše myš, pane Kessi," uklonil se Lasha hned poté, co vešel do místnosti, a podal mi krysu. „Mohu pro váss udělat ještě něco?" „Ne, děkuji. Můžeš odejít," pokynul jsem mu a on s úklonou opustil pokoj. Vrhl jsem trochu nešťastný pohled na mrtvou krysu v mé dlani. Fajn. Takže, co s těmi chlupy? Hadi to jedí i s nimi, ale já bych to asi nestrávil. Zatahal jsem za pár chloupků. To by chtělo stáhnout i s kůží. Kdybych tak měl něco, čím bych ji mohl rozříznout... Ignorujíc nechutný puch vycházející z mrtvolčina těla jsem se rozhlédl po místnosti. Pohled mi opět utkvěl v zrcadle, jako pokaždé, když jsem se podíval tímto směrem. Ty vlasy jsou boží, prolétlo mi hlavou. Moje myšlenky postupně přešly ve vzpomínky na Lloyda, můj starý život a útěk z Odměny Osudu. A pak jsem si uvědomil, že jsem totálně vypatlaný a že mě to mělo napadnout dávno. Vždyť mám ve skříni meč! Vytáhl jsem ho a sedl jsem si na postel. Chytil jsem zbraň za špičku čepele, zadržel dech a přiblížil hlavu ke kryse, abych na ni lépe viděl. Lehce jsem ji nařízl podél páteře. Pak jsem meč položil vedle sebe na postel a prsty pomalu ránu otevřel a stáhl nebohé zvířátko z kůže. No jo, ale co s tím teď? Pokrčil jsem rameny, odložil jsem krysu a její kůži, opláchl jsem si ruce v kádi, kde byla nyní čistá voda, natáhl jsem si kápi do obličeje, opláchl jsem meč, dal jsem si ho na záda, znovu jsem popadl krysu a vydal jsem se hledat místnost s ohništěm.
Nejvnější místnost křídla bylo snadné najít. Ale když jsem vešel, zjistil jsem, že hadí lidé mají trochu pokřivenou představu o tom, jak vypadá ohniště. Naštěstí v dobrém slova smyslu. Ve výšce asi metr nad zemí byla zhruba centimetr tlustá kamenná deska, která držela na čtyřech kamenných sloupcích. Pod ní bylo několik ohořelých polínek a hromádka popela. Od tohoto místa, kde měl zjevně hořet oheň, vedl i komín ven. Kromě těchto rádoby kamen nebyl v místnosti žádný nábytek. Nebylo totiž, kam ho dát. Celá místnost byla až po strop zarovnaná dřevem. Tohle kdyby chytlo... Napadlo mě, a ta představa mě celkem pobavila, tedy než jsem si uvědomil, že kdyby to tu začalo hořet, bylo by to bylo celé na mě. To by už tak vtipné nebylo. Radši jsem se přestal děsit, vzal jsem dvě polínka a hodil jsem je pod improvizovanou pec. Vedle ležela malá ocílka (pozn. aut.: takové kovové C, o které škrtnete kamenem a vyletí jiskra, je součástí křesadla). Popadl jsem křemen, který ležel opodál v písčité půdě, a křísl jsem jím o ocílku. Sice jsem na zlomek vteřiny zahlédl jiskřičku, ale ta uhasla. Škrtl jsem ještě jednou, ale bezúspěšně. Zkoušel jsem to znovu a znovu, ale dřevo ne a ne chytnout. Vztekle jsem hodil křesadlem o zem. Kdybych tak měl Meč ohně... posteskl jsem si. Počkat! zarazil jsem se a podíval jsem se na své dlaně. Já ho mám... Namířil jsem dlaní do pece a polínka vzplála. Proč mě to nenapadlo dřív? Ještě jsem si na to, že všechny svoje schopnosti ovládám, úplně nezvykl. Položil jsem krysu bez kůže na desku nad plamenem a čekal, až se upeče. S překvapením jsem zjistil, že komín spolehlivě odvádí všechen kouř, takže jsem nic necítil. Rozhodl jsem se, že to trochu vyzkouším. Vzal jsem krysí kůži, hodil jsem ji mezi hořící polínka a pozoroval, jak ji plameny polykají. Žádný puch spáleného masa a chlupů ale cítit nešel. Uznale jsem pokýval hlavou. Hadí lidé sice nemají moderní vymoženosti jako elektřinu nebo vodovod, ale jejich výrobky mají něco do sebe.
Za pár minut byla krysa upečená. Trochou ledu jsem uhasil oheň a s pečenou krysou jsem se vrátil zpět do svého pokoje. Ani mě nepřekvapilo, že na mém stole byl kromě džbánu s vodou a sklenicí ještě talíř, nůž a vidlička. Můj spolehlivý sluha. Položil jsem krysu na talíř. Odložil jsem si plášť na postel a posadil jsem se ke stolu. Vzal jsem do ruky příbor a sklonil jsem se, abych mohl ke svému jídlu přivonět. Natáhl jsem vzduch a moje čichové buňky naplnila příjemná vůně. Začaly se mi sbíhat sliny, a nebylo divu, nejedl jsem už skoro dva dny. Zapíchl jsem tedy vidličku do vyzáblého tělíčka na talíři a odkrojil menší kousek masa. Zvědavostí se mi zježily chloupky na zátylku. Ale vnitřně jsem se trochu bál. Ignoroval jsem všechny své předsudky a vložil jsem sousto do úst. Pomalu jsem ho rozžvýkal a polkl.
Ahoj všichni!
Lloyd jí krysu! Co si myslíte vy, jak asi chutná? Já bych to chtěla určitě někdy zkusit. Bohužel jsou to bacilonosiči, ale myslím si, že chutná asi jako kuře, nebo tak něco (Jestli je tu někdo vegetarián, tak se omlouvám).
Jinak se v téhle kapitole nic moc nestalo... Ano, jistě! Co říkáte na Lloydovu změnu? Upřímně si myslím, že je lepší než tohle:
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Omlouvám se za neaktivitu, ale zatímco vy prázdniny teprve mít budete, mněuž skončily a protože je konec čtvrtletí, tak se píše jedna písemka za druhou. Taky máte ten pocit, že učitelé vždycky naskládají všechny těžké testy hned za sebou?
