S mírným úšklebkem sleduji, jak na mně vysí košile. Je velikosti, ke které jsem naposledy dostal ve třinácti letech, přesto je mi nyní velká. Každé ráno, už od začátku školy mě tohle překvapí a pobaví.
,,Monnie, pospěš si, ať nepřijdeš pozdě!" zvolá matka z kuchyně (nebo koutu, který jako kuchyni označuje) a začne si pobrukovat Dancing Queen.
S povzdechem se přestanu obdivovat a uvážu si kolem krku kravatu. Přijdu si jako oběšenec.
Po několika letech na škole mi došlo, že uniformy nemáme proto, aby se chudší děti nemuseli stydět, ale proto, aby nám došlo, že všichni máme být stejní a že zvláštnost stíhá trest. Ostatně, proč by nám jinak zakazovali nosit červené ponožky?
Vycházím z pokoje, beru si svačinu a batoh a přemýšlím, jestli si už máma všimla, že jsem se změnil. Nebo jestli by jí na tom vůbec záleželo.
YOU ARE READING
Sounds of Silence
Teen FictionPohrdali jsme jimi, přestože jsme byli horší. Zdáli se nám všichni stejní, zatímco jsme sami vypadali jako uniformovaní klonové. Nebylo to dobré období, místo, dokonce to ani nebyla dobrá osoba. Ale kdo si může vybírat? Prostě to bylo. Počet kapit...
