ASURA

Asura - kapitola šestá - Hostina

Přesně tak, ozvalo se jí v mysli. Ale pokud by ti to bylo nepříjemné, klidně to řekni. Pochopím to a vymyslím jiný způsob. Je ale důležité, abychom byli co nejblíž, jestli se máš sytit skrz mě.

A tobě je to nepříjemné?

Chtěl bych poznat muže, kterému by bylo nepříjemné držet v náruči krásnou, mladou dívku, uchechtl se pobaveně. Pokud by tedy nebyl na kluky.

Dobře, ale kdyby se to změnilo, klidně to řekni, použila jeho vlastní slova. Tak co mám teď dělat?

„Teď se uvolni. Zavři oči a klidně dýchej. A poslouchej," řekl nahlas. Zařídila se přesně podle jeho slov. Slyšela šum listí, jak si s větvemi pohrával lehký vánek, taky cítila pach hlíny a trávy. Odněkud se k ní linula vůně kávy a jahod. Slyšela dětské hlasy podobné ptačímu štěbetání.

A pak najednou stanula před vysokou šedou zdí, která se ocelově leskla. Opatrně se jí dotkla jedním prstem a úzký kousek zdi zmizel. Protáhla se tou škvírou a stanula v rajské zahradě plné květin a stromů.

Zoranova mysl, pochopila.

„Jenom ta část, kterou můžeš spatřit, aniž bys zešílela," odpověděl jí myšlenkou. „To ostatní je příliš děsivé."

Nejistě se rozhlédla, jestli zahlédne něco znepokojujícího.

„Nech otázky na později, Anno. Už jsi opravdu na hraně. Posaď se a relaxuj. O zbytek se postarám já," vyzval ji. Podvolila se, protože měl pravdu. Myšlenky už skoro nedokázala udržet pohromadě, celá její bytost se vlnila a kroutila, barvy a vůně vystřídala bolest a chlad.

„Už to bude," chlácholil ji a ona vzápětí ucítila, jak jí prostupuje vlna tepla. Naplňovalo ji, tišilo chlad. Vracelo sílu a vládu nad vlastní myslí. K teplu se přidalo světlo, zlatavé a živé. Obklopovalo ji a točilo se kolem ní v malém víru. Očišťovalo ji od starostí, bolesti a odplavovalo únavu.

Úlevně si povzdechla a lehla si na záda v Zoranově zahradě. V reálu to znamenalo, že se o něj opřela plnou vahou. Pevněji stiskl její dlaně a z hrdla se mu vydral slabý sten. Neuvědomil si, jak je hladový, dokud se nezačal krmit emocemi dětí tolik, aby se jimi nasytila i Anna.

Bylo to už dlouho, co naposledy učil nového démona krmení. Zapomněl, jaké to je cítit tak blízko jiné lidské tělo. Netišil svůj hlad skrze milostné hry jako Ondřej, nebo Sára. Byl už na světě příliš dlouho a vyzkoušel, co se dalo, a posledních pár dekád necítil potřebu po intimitě, ani kvůli hladu. Bylo mu bližší vyrazit na lov démonů, nebo čerpat sílu z emocí davu.

Z mojí lidskosti už příliš nezůstalo, blesklo mu hlavou, ale rychle tu myšlenku odehnal, aby ji Anna nezaslechla.

Když dívka blaženě zavzdychala, jak ji znovu zalila vlna síly, a zavlnila smyslně tělem, někde hluboko v něm se něco probudilo. Něco zvířecího.

Zatnul zuby a opatrně obluzenou dívku přesunul před svou zeď a znovu ji zacelil. Anna byla natolik ponořená do čerpání síly, že si ani neuvědomila, že už tak činí úplně sama, bez jeho pomoci.

Mohl opustit její mysl, mohl se přestat dotýkat jejích dlaní, ale nechtělo se mu. Chtěl se dívat. Chtěl se dotýkat. Kdyby byl slaboch, namlouval by si, že to dělá proto, aby kontroloval, jak Anna krmení zvládá. Ale Zoran nebyl slaboch. Poznal touhu, když ji ucítil. Poznal a zatlačil ji ve své mysli daleko za zeď tam, kde ji nikdo nikdy neobjeví.

*****

Anna se sytila, dokud hřiště neopustilo i poslední dítě. Zpátky do reality se vrátila prudce, jako když se topící vynoří nad hladinu. Stejně tak zalapala po dechu.