sedím se svým koblihem.
huh??? no, uveďme to na pravou míru, koblih je vážně koblih a nic zvráceného! a všimli jste si, že už asi třetí kapitola začíná slovem sedět? proč vypadám, že jsem líná?
možná proto, že jsem. neříkejte, že vy ne.
jo a teď k názvu a tomu všemu, co jsem chtěla říct. sedím, jim koblih, který jsem si koupila ve vídni a jen tak pro zajímavost je s nugátem a prostě báječneeej! všem vám jeden pošlu!
tak a leží u mě můj pes, jmenuje se toby/tobias podle postavy v PLL, nesuďte mě! a tak krásně se na mě dívá, vím, že to je tím, že mám v ruce jídlo, ale proboha...umírám z toho. je tak rozkošnej a normálně mám pocit, jak kdyby ve mě viděl něco víc, jakoby viděl, jak úžasná jsem a prostě mě chtěl jen obejmout, ale s těma jeho drobnýma pacičkama nemůže.
dobře, zní to fakt debilně, aké vážně to tak působí!
a všem, ať jste kdo jste, jakákoli národnost, orientace, barva, přeju vám, ať se na vás někdy někdo dívá úplně stejně jako on na mě. protože všem přeju prožít a žít tento pocit každý den. teď to trochu odvádím od psa, protože zase tyhle emoce ve mně nevyvolává, to by bylo asi už divný, co? ale zpět k tomu...přeju vám, ať se kvůli něčímu pohledu, doteku, nebo jen hlasu a vyslovenému slovu cítíte tak speciálně a středobodem jejich vesmíru. rozhodně o lásce napíšu vlastní kapitolu, takže tady máte prolog, haha.
''you put your arms around me and i am home.''
vaše největší láska
YOU ARE READING
inner roses
Poetryegoistická zpověď dospívající slečny plná sarkasmu, vtipu, zklamání, zlomených srdcí a přehlcena jejími vnitřními pocity.
