Barevná zóna ✔

6. Počestná žena a černoch

A tak koupil Marthě stříbrné náušnice se zeleným kamenem, a ač ze sebe neměl dobrý pocit, oblékl se do nejlepšího šedého saka a po dlouhém rozčilování před zrcadlem vyrazil s nakřivo uvázanou kravatou na oslavu jejích narozenin.

Penelope

Stála uprostřed malé kuchyňky s plastovým nábytkem oddělené od ložnice jen pestrobarevnou plachtou. Chtěla zůstat venku, ale po chvíli, kdy na ní vysely oči všech okolo, cítila potřebu se schovat a Joshova matka ji přátelsky pozvala stranou.

„Takže Josh má s Vámi vážné úmysly?" vyrazila blonďaté dívce svou upřímnou zvědavostí dech.

„Já... Já..." vykoktala nejprve, ale jakoby ji něco zrazovalo od pravdy. „Nevím. Zatím se nijak nevyjádřil."

„Ten zmetek," pronesla černošská žena se svátečním šátkem kolem hlavy, ale zněla spíše pobaveně než přísně. „Však já ho k tomu už dokopu, to si pište, abyste si o nás vy bílí..." pak utichla a ruka jí vystřelila k ústům.

„To je v pořádku," usmála se Penelope. „Vlastně mě překvapilo, když mě sem Váš syn pozval, víte... Nevídáme se zas tak dlouho."

„To víte, on je," pokynula dívce, aby si sedla vedle ní ke stolu s pšeničnými plackami a ovocným talířem. „On je Joshua ke všem tak přátelský a nápomocný, někdy až příliš." Afroameričanka vzala do ruky vysokou zelenou lahev a nalila Penny plnou sklenici.

„Očividně jste ho dobře vychovala," pokusila se blondýnka o zdvořilostní frázi.

„Ne, tak to není. On se jen nechce podobat svému otci." oznámila zatrpkle a vrazila jí do ruky hnědou tekutinu. „Trocha levného kubáňského rumu. Potřebujete dostat do tváří trochu barvy. To jste pořád taková bledule?"

Penelope do sebe obrátila skleničku a hořce polkla pálivý alkohol, ale neodpověděla jí, namísto toho se vrátila k Joshovu otci. „Jak to myslíte, že se mu nechce podobat?"

„Víte, jeho otec není zrovna zářnej příklad a Josh do toho kvůli němu taky spadl... ale teď, teď už je všechno v pořádku, děvenko a jak se tak na Vás dívám, tak v naprostým. Víte, vždycky jsem si myslela, že si Josh najde někoho odsud ze sídliště, ale..."

„Jak to myslíte? Spadl?" zarazila starou dámu.

Ta v tu chvíli pochopila, že řekla, co neměla: „Na tom nezáleží, má drahá, podstatné je, že se máte rádi." a naplnila další sklenici. „Máte ho ráda, žejo?"

Na ta slova blondýnka jen přikývla a začervenala se.

Joshova matka k ní opět posunula po stole sklenici. „Dovolíte staré dámě ještě jednu otázku?"

Překvapeně souhlasila a hodila ji do sebe. V tu chvíli se dívce začala motat hlava a na tváři se jí vyloudil bezdůvodný připitomělý úsměv.

„To dítě je Vaše?"

„Ano to je moje dcera... Měla bych ji najít," opírajíc se o židli vstala a vyšla do tmy. Sotva se však zastavila ve vchodu, už k ní mířil Josh. „Tak kolik jsi toho vypila?" smál se od ucha k uchu.

„Malinko," zamumlala.

„To vidím. Omlouvám se, měl jsem tě na to připravit. U nás je to takový zvyk."

„Zvyk?"

„Ano... tak nějak. Matka ženicha si pozve nevěstu do domu a..."

„A opije jí?" hlasitě se zasmála a klopýtla.