14.

797 61 0
                                    

Alex mě doslova dokopala do školy a tak jsem tam musela strávit sedm hodin, mého příšerného života.

První hodinu jsme měli dějepis, takže nuda. Seděla jsem u okna a koukala co se právě odehrává na školním hřišti. Byli tam nějací kluci asi z druháku. Pak tam ještě přebýval nějaký menší kluk. Nevím mohl být tak ze základní školy.

Ti starší se po chvilce povídání naštvali a toho mrňouse zbili. Bylo mi ho líto, ale neměla jsem odvahu se přihlásit a říct to. Jako zbabělec jsem odvrátila očí a zaměřila zrak na kus papíru před sebou.

Vyhrabala jsem nějakou tužku a začala kreslit, prvně to byly nesmyslné čáry, ale potom jsem začala psát jméno. Jasmine. Ani nevím proč, ale měla jsem pocit, že její jméno musím ze sebe dostat.

Alex do mě dloubla loktem. ,,Dávej pozor!" vážně nevím co s ní poslední dobou je. Chová se opravdu divně.

Po skončení hodiny následovaly další, ale já už myslela na to, jak budu doma s hrnkem kakaa a knihou v ruce.

Den utekl rychle. Dnes jsem musela odmítnout jít do kavárny, byla jsem unavená a nějak mi nebylo dobře. Proto jsem si doma lehla a v knihovně našla nějakou knihu pro zabavení.

Jasmine

Seděla jsem v letadle jako přikovaná. Nikdy před tím jsem neletěla a navíc mě přepadla chuť si zapálit. Dala si do úst nějaký bonbón od letušky a snažila se usnout.

,,Slečno?" někdo se mnou zatřepal a já se probrala. ,,Jsme na místě, měla by jste se připravit k odchodu," řekla mile a já si rychle balila věci.

Nemůžu uvěřit, že se sní uvidím. V žilách mi koloval adrenalin. A já nebyla schopna přestat myslet na to, až mě uvidí. Určitě se jí to nebude líbit. Nebo hlavně nápad od Alex, která z našeho setkání udělá jistou katastrofu.

Došla jsem na předem objednaný hotel, vzala jsem si klíče a výtahem dojela to třetího patra. Číslo pokoje bylo 216. Odemkla jsem pokoj a rozhléda se po místnosti.

Velká manželská postel upoutala mou pozornost. Zaječela jsem a v mžiku jsem na ní ležela. Nos zabořila do peřin a přičichla si k nim.

Na zdech byly přilepené černo bílé kytičky a v rohu pokoje byla velká plazmová televize.

Připadala jsem si jak v ráji, ale to ještě nevím co mě čeká.

SorryKde žijí příběhy. Začni objevovat