Asura - kapitola druhá - Menší zlo

38 3 1
                                    


Kapitola druhá

Menší zlo

Zoran, Ondřej a Sára stáli v řadě vedle sebe, modrovlasý démon uprostřed. Všichni tři se tvářili velmi vážně, dokonce i Ondřejovi zmizel z obličeje jeho věčný úsměšek. Zoran soustředěně sledoval scénu před sebou.

„Už jsme to dlouho nedělali," poznamenal Ondřej zamyšleně.

„To je pravda. Myslíš, že to zvládne?" zeptala se ho Sára.

Ondřej neodpověděl, jen se podíval na Zorana. „Zvládne. Mě spíš zajímá, kým je," odpověděl vážně.

„Pořád si myslíš, že to není náhoda? Že to celé bylo zosnované jen proto, aby ji probudili?" pochopila Sára.

Zoran mlčky přikývl.

„Myslel jsem, že jí to řekneš. Když jsi jí všechno vysvětloval. Oba jsme si to mysleli," podíval se Ondřej na Sáru, která přitakala.

„Já vím. Ale je to pořád jen hypotéza bez důkazů. Usoudil jsem, že bude lepší, když počkám, až se Anna odhalí. A pak se rozhodnu, jestli se jí s tím svěřím," vysvětlil Zoran. Ondřej i Sára už s ním byli dost dlouho, aby pochopili, že se mají řídit jeho příkladem.

Na chvíli mezi nimi zavládlo ticho. Tma kolem nich ztěžkla jejich váháním.

„Tak to spusť," vyzval Zoran svého pobočníka, který dlouze vydechl a stiskl tlačítko dálkového ovládání. Prostor se rozvibroval hlasitým rachocením stroje, stojícím jen několik metrů od nich.

Byla to stará zjednodušená nářezová pila. Tvořil ji dva metry dlouhý posuvný stůl a samotné ostří v podobě gilotiny, poháněné hydraulikou.

Anna ležela stále ještě v bezvědomí na stole, hlavou směrem k pile. Ruce měla připoutané k jeho okraji, tentokrát rovnou ocelovými pouty. Probral ji až zvuk stroje, když se dal do pohybu. Stůl se posouval pomalu. Chvilku jí trvalo, než se vzpamatovala úplně. Ostří zrovna s ošklivým zaskřípěním dopadlo asi dvacet centimetrů od její hlavy.

Anna zaječela a nepřestávala křičet, ani když se začala divoce zmítat a trhat pouty. Ve tmě, kterou se obklopili, je nemohla vidět. Cítila ale jejich přítomnost a prosila je o smilování. Prosila a nadávala, vyhrožovala a žebrala. Pila se znovu zakousla do plochy stolu. Deset centimetrů od její hlavy. Její jekot přešel v neartikulované skřeky plné smrtelného děsu.

„Tuhle část nesnáším," zašeptala Sára.

„Neboj, už to brzy skončí," povzbudil ji Ondřej. Jeho pohled těkal z ostří na Annu a zpět. Nůž se pomalu zvedl až ke své základně, aby začal opět pomalu klesat. Aby se tentokrát zakousl rovnou do masa.

Zoran ani na moment nespustil pohled z dívčiny tváře. Proto jako první spatřil záblesk v jejich očích. Prozření démona. Anna ještě naposledy škubla náramky a rozlomila je, jako by byly z papíru. Pak v poslední vteřině zachytila holými dlaněmi ostří pily, a bez zaváhání začala tlačit proti ní. Po nahých pažích jí začaly stékat pramínky rudé krve, ale ona dál tlačila, až zarazila ostří do jeho základny takovou silou, že v hydraulice zvedacího zařízení zapraštělo a celý stroj se zastavil.

Pak se svezla na podlahu a zůstala na všech čtyřech. Zpocené vlasy jí padaly do obličeje a pod dlaněmi se jí rozlévaly kaluže krve. Třásla se. Dýchala rychle a nahlas. Pak se její tělo uklidnilo a ona se pomalým, nepřirozeně plynulým pohybem postavila a pohlédla jejich směrem. Vlasy jí visely zplihle přes obličej, ale i tak to bylo zřetelné. Její oči byly rubínově rudé.

ASURAKde žijí příběhy. Začni objevovat