On Our Own

58.

Práce nad hlavu, škola v sobotu, zkomírající čeština...

...takže novou inspiraci a elán pro psaní jsem objevila znova až po skoro měsíci na prázdninách v Česku.. :D

ENJOOOOOOOOOOOOOOOOOOOY

Od té doby spadl jejich život do jisté rutiny. Rose s Lottie ráno odvedly starší dvojčátka do školky, Louis předal mladší dvojčátka Harrymu, který je předal Lottie, poté co přišla ze školy, Rose cestou vyzvedla holčičky a Louis se vracel pozdě večer, až už všichni spali.

Den ode dne vypadal Louis víc a víc unavenější a Harry si toho začínal pomalu všímat. Vždycky se s ním snažil promluvit, ale Louis ho při odchodu vždy jen objal a zavřel se v pokoji.

"Ahoj Harry. Nezlobili dneska?" vešla Rose do obýváku, kde si Harry právě hrál s malými dvojčátky.

"Víš, že oni nikdy nezlobí Rosie," zasmál se Kudrlinka, ale Rose ukápla slzička.

"Řekl jsem něco špatně?"

"Ne, to nic. Jen...Louis mi říkával Rosie. Teď už s ním skoro nemluvím," rychle si ji setřela a snažila se nahodit úsměv. Marně.

"To je mi líto," objal ji pevně, ale ne tak jak objímal jejího bratra každé ráno. Chyběla ta nejsilnější emoce. Láska.

"Chybí mi," zašeptala, když byla přitisknutá k jeho hrudi.

"Mně taky, Ros...e. Mně taky." Když už se dívka uklidnila, odtáhli se od sebe.

"Musím ti něco říct," řekl Harry.

"Naši se stěhují...takže zůstanu na pekárnu sám...takže už nebudu moct hlídávat dvojčátka...omlouvám se," sklopil hlavu a čekal na reakci.

"Nemusíš se omlouvat, hlídal jsi je dlouho a nic jsi za to nechtěl, za což jsme ti nadosmrti vděční. Jen...teď budeme muset dát hlavy dohromady a přijít s nějakým řešením, které by bylo finančně příjatelné, no a taky nechceme dát dvojčátka jen tak někomu, že jo.." dívka unaveně vložila hlavu do dlaní a mnula si tváře. V hlavě jí běhali počty výdajů, kdyby museli pořídit hlídání a nejhorší scénáře, které by se mohli stát, kdyby dvojčátka byli s někým novým a neznámým.

"Rose? Co takhle se ke mně přestěhovat?" vzal její drobnou ručku do té své a usmál se, tak jako to umí jenom on. Přemýšlel o tom už dlouho a každým dnem se mu jeho nápad zdál lepší a lepší. Často se mu i zdálo, jak všichni bydlí pospolu, jako spokojená...rodina.

Místo odpovědi z dívčiných úst, ale slyšel jen hlasitý vzlyk. Když se otočil směrem ke dveřím, stál tam v slzách modrooký chlapec a kroutil hlavou, jako by nemohl uvěřit tomu, co právě viděl.