On Our Own

37.

Krásný den přeji!
Zase taková kratší, tak jsem se chtěla zeptat, jestli vám vyhovují spíše:
kratší kapitoly, ale častěji
nebo
delší kapitoly, ale méně často?

"Daisy? Phoebe? Kde je Louis?" zeptala se Rose, když přišla domů a u televize seděla dvojčátka, sledovala Frozen a prala se o misku popcornu. To by samo o sobě nebylo nic divného, kdyby nebylo deset večer.

"Mlačí se v kuchyni," řekla Daisy s plnou pusou popcornu, zatímco ho Phoebe všude rozhazovala jako Elsa místo sněhu. Rose se naštvaně vydala do kuchyně, že svému bratrovi vynadá, proč nechává čtyřleté holčičky tak dlouho vzhůru, ale jakmile ho uviděla, na tenhle plán úplně zapomněla. Seděl u stolu plného papírů, hlavu skloněnou a nejen že se mračil, jak jí řekla Daisy, slzy mu stékaly po tvářích a vypadal jako malý ztracený kluk. Rose věděla, že pokud brečí, něco je hodně špatně.

"Lou," obejmula ho a on se rozbrečel ještě víc.

"Já nevím jak dál, Rosie," řekl po chvilce do ticha a než se ho stihla zeptat co se děje, pokračoval dál.

"Fizzy se vůbec nelepší a ta léčba stojí víc, než s čím jsem počítal."

"C-co tím chceš říct? Že nemáme  peníze a Fizzy umř-"

"Ne!" přerušil ji Louis, "Jen co prodám ten dům, co mi odkázala babička, budeme na tom finančně dobře. Do té doby se prostě budeme muset uskromnit," utřel si rukávem uslzené oči a napil se, po těch hodinách už studeného, čaje.

"Lou! To nemůžeš! Babička chtěla, abys ho měl pro svou rodinu..."

"Vy jste moje rodina. A udělám všechno pro to, aby s námi Fizzy brzo seděla u jednoho stolu." S těmito slovy otevřel notebook a se zoufalým výrazem prohrábnul papíry na stole.

"Půjdeš prosím uspat holky? Musím vyřídit nějaké účty," zamumlal a Rose si vzpomněla, s jakým účelem se do kuchyně vydala.

"Ty už měly spát dávno, bude čtvrt na jedenáct," snažila se znít naštvaně. Louis si nezaujatě nasadil brýle na čtení a podíval se na ni.

"A kde jsi teda byla tak dlouho ty?"