31.

505 56 0
                                    

Děkuju moc za včerejší ohlasy!
Obrovsky mě to motivovalo, abych napsala dneska další díl! Dík moc!





"Fizzy no tak, probuď se. Jsem tady. My všichni jsme tady," seděl u její postele a snažil se zahnat slzy. Miminka mu spinkala v náručí a Phoebe a Daisy oddechovaly na pohovce v rohu nemocničního pokoje. Fizzy taky spala, ale vypadala jinak. Bledě, bez života. Louis se bál. Opravdu se bál o život jeho sestry. Už dlouho věděl, že se něco děje. Proč to tak přehlížel? Proč nám tím mával rukou? Proč? Kdyby s ní šel k doktorovi už když začala být tichá odtažitá...ale on si myslel, že je v takovém věku! Ve věku, kdy prostě chce být sama a chce být tichá a...co si to namlouvá. Nezvládl to. Nezvládl se o ně postarat. Zklamal své rodiče a hlavně, zklamal své sestry, které v něm měli veškerou důvěru.

"Neplakej Lou," přicupitala Daisy a snažila se na špičkách setřít svému bratrovi slzy z tváří. Louis si ani nevšiml, že brečí. Ono to nějak samo.

"Když přestaneš plakat, dám ti bonbónek, co mám doma schovaný pod polštážem," zazubila se holčička a Louis se musel usmát. Poznává své utěšující techniky. Nejradši by svou sestřičku objal a propůjčil si trochu té její sladké nevědomosti. 

Bylo ráno a zatímco se dvě sady dvojčátek čile dožadovaly pozornosti, Fizzy stále spala. Na druhou stranu, Louis za celou noc ani oko nezahmouřil. Jen doufal, že se jeho sestřička vzbudí, otevře svá krásná modrá očka a řekne, že je všechno v pořádku. 'Všechno je v pořádku.' opakoval si celou noc a pokaždé tomu přestával míň a míň věřit.

"Lou, mám hlad. Kdy už pojedeme domů?" zeptala se Phoebe otráveným hlasem. Louis na ni chtěl začít křičet, jak si může dovolit myslet na jídlo, když se neví jak na tom Fizzy je, ale došlo mu, že oni to nechápou. Jsou jim pouhé čtyři roky. Nechápou co se děje.

"J-já...nemůžu odjet...nedokážu to," řekl polohlasem, protože kdyby se to snažil říct nahlas, hlas by se mu zlomil a spustil by se vodopád slz.

"Pane Tomlinsone, tady své sestře stejně nijak nepomůžete," objevil se ve dveřích doktor, který situaci už chvíli pozoroval.

"Sestři, běžte prosím s děvčátky do bufetu, ať si něco dají, potřebuji si promluvit s jejich bratrem o samotě." Holčičky se nadšeně utíkali najíst a Louis poznal, že i Ernie a Dorinka by v nejbližší době měli dostat své lahve mléka. Budou muset počkat.

"Bude lepší když pojedete domů. Hlavně pro vaše sourozence, ale i pro vás."

"Vy tomu nerozumíte," odsekl Louis. "Jak můžu jet domů, hrát si se svými sestrami a předstírat, že jedna z nich neleží v nemocnici?"

"Rozumím tomu víc než si myslíte." Louis protočil panenky. Všichni doktoři jsou stejní. Ty jejich litující pohledy a rádoby sympatizující řeči. Užil si toho dost po smrti jeho rodičů. Všichni předstírali, že ví jak se cítí. Že ví, jak těžké to je. Soucítili s ním, ale hned jak se nacházeli ve vedlejší místnosti, vypustili to z hlavy, aby se tím nemuseli zatěžovat. 

"Měl jsem dva syny. Před sedmi lety ten starší zemřel v autonehodě, když mu bylo sedmnáct. Byl jsem devastovaný, nechodil jsem do práce, jen jsem celé dny seděl a prohlížel si jeho fotky. Brečel jsem, proč musel zemřít zrovna můj syn, který měl celý život před sebou? Manželka se z toho zhroutila a musela být pár dní hospitalizována v nemocnici, ale ani když ji pustili domů jen ležela celé dny v posteli. Začal jsem po večerech pít, abych zapomněl tu bolest a mohl v klidu spát. Ale víte, co jsem ještě zapomněl? Že mám druhého syna. Patnáctiletého chlapce, který ztratil bratra, úplně stejně tak jako já syna. A nebyl jsem sám. Nikdo si ho nevšímal. Všichni nás s manželkou obdivovali, jak jsme silní po takové ztrátě. Nebyli jsme. Pokud byl někdo silný, byl to právě náš druhorozený syn, který to s námi tak dlouho vydržel. Nevěděli jsme jaké má ve škole známky, ani jestli do školy vůbec chodí. Jen jsme podvědomě vnímali, když vcházel a vycházel z domu. Snažil se s námi komunikovat, ale posílali jsme ho do pokoje a truchlili nad ztrátou prvního syna, aniž bychom si všimli, že začínáme ztrácet toho druhého. Přesně rok po té autonehodě spáchal sebevraždu." V místnosti bylo ticho. Louis nevěděl, co má říct. Tekli mu slzy po tváři a ani se nesnažil je setřít. Až dopadly na Ernieho tvář, chlapeček začal popotahovat. Ale Louis neměl sílu ho utěšit.

"Máte další sourozence, kteří vás potřebují mnohem víc, než momentálně vaše sestra. Tak neudělejte stejnou chybu, jako jsem tenkrát udělal já."

On Our OwnHikayelerin yaşadığı yer. Şimdi keşfedin